Vězeň

Být vězněn je samo o sobě docela na nic.
Být vězněn ve své vlastní hlavě svými vlastními myšlenkami je ještě horší.
Ani nevím, jak mě "The prisoner of own fantasy" napadl, ale čím dál víc vidím, že to tak je.
Pořád si řikám ať to nedělám, ať nepřemýšlím, ať nevymýšlím konspirační teorie, ale ono to jinak nejde. Můj mozek je už prostě takovej a nehledě na to, co do způsobuje mojí duši, nedá se s tím mnoho dělat.
Tedy.. S tímhle by se dalo něco dělat. Moje duše přímo křičí ať to udělám, abych alespoň měla lehčí existenci. Ale to nejde.
Mám plán a ten plán udělám. Jenže ten plán zahrnuje i čekání. A teď je ta doba čekání. Teď musím čekat až bude ona vhodná chvíle. Až budu moct.
A pak všechno pošlu do pekel nebo do ráje. To se uvidí. Jestli zůstanu na zemi, tak se z toho asi zblázním.
Když se zhluboka nadechnu je to pryč asi na vteřinu. Ale to je vše.
Ta tíha je nesnesitelná a já si přeji abych už mohla udělat plán, ale ono to nejde. Nejde, protože pak by mě zabilo mé svědomí a nejenom to.
Nemůžu nic dělat a ta bezmoc mě ničí.
Chci jen jedno. Teď mám cíl. A já ho dostanu.
Budu víla a ono to půjde.
A budu mít svůj princeznovskej příběh, co hezky končí. Ale tenhle nikdy nezkončí!!
Už ne.