Slova o čekání

Tak jsem nějak zjistila, že pořád na něco čekám. Až něco vyrobim, napíšu, nakreslim. Až skončí semestr. A tak podobně.
Chci dělat spoustu věcí najednou a tak místo toho, aby všechny třeba pomaloučku dělala, nebo se na něco vykašlala, akorát čekám, až něco dodělám. Nemůžu číst, dokud nedopletu. A podobně.


Jako kdyby takhle nebyla kompletní. A jako kdybych pak někdy snad kompletní bejt mohla. Nemohla. Tak to nefunguje.
A pak s některými věcmi čekám tak dlouho, až mě přestanou zajímat. I když by mě původně moc bavili třeba. Nebo v nich byl nějaký nový směr.
Moc nad věcmi přemýšlím. A taky si říkám, jak jednou budu cute, až budu mít tenhle svetr dopletenej. Jak budu sečtělá, až dočtu knížku. Jak budu profesionální, až dodělám projekt. Ale dost možná ne.
Tyhle změny se stejně dějou pozvolně vevnitř i když venku rychle.
Tohle neni jako novej účes. I když na ten taky dojde.
Protože přece. Já dokonalá ani vlastně bejt nechci, že jo.

Mám pocit, že to, co dělám teď - ať je to cokoliv - je jenom fáze. Fáze před dostáním se do cíle. Do života. Ale neni celej život jenom fáze?

Jo, přemejšlim nad hloupostma místo dělání úkolů no.