Ráda čtu a vždycky to tak bylo. Začalo to Deltorou a ještě neskončilo. Ráda bych řekla, že jsem vybíravá, ale možná to tak úplně není. Stejně tak mi ale přijde hloupost dát si za cíl přečíst 50 knížek za rok, pokud nevím, že jich na světě vůbec tolik je - takových aby mě zaujali a já neměla potřebu je vyhodit z okna po první kapitole.
Kam se tímhle chci dostat? K povinné četbě.
Všichni tak nějak tušíme, že učitelé češtiny by chtěli, abysme hodně četli. A pokud možno, tak klasiku. Nakonec jsou ale asi stejná rádi za cokoliv, hlavně když vstřebáváme informace a pak je tu ta šance, že jednou třeba tu klasiku i vezmeme do ruky rádi. A oceníme ta krásná díla. A někdo jo a někdo ne, tak už funguje svět.
Co mi ale přijde zvláštní je naprosto kontraproduktivní způsob, kterým se snaží studenty přimět ke čtení - a to je seznam knih k maturitě aneb povinná četba. Každá škola má jiný seznam a u nás měl i každý učitel jiný seznam.
A na takovém seznamu najdeme věci o kterých si nedokážu představit, že by někoho v 18 letech zaujali. A chtěl by je číst.
Příkladem budiž Chrám matky boží v Praříži. Měla jsem jí na seznamu. Rozhodla sem se, že si jí přečtu, protože ten příběh je povedený. Problém je způsob, jakým je kniha napsaná. Dostala sem se asi do čtvrtiny, ale pak mě zmohly popisy Paříže. Prostě to nešlo.
Zkusila bych to znovu? Ne.
Já vím, že jde o uměleckou hodnotu, ale zaprvé mám pocit, že moderní čtenář má prostě problém ocenit něco, co pro něj nebylo napsáno a zadruhé, k rozeznání hodnoty musí člověk dospět. Sám. Nikdo ho tam nedokope.
A v tom je tak nějak moje pointa. Většina lidí podle mě neni v 18 dostatečně vyspělá na to, aby většinu knih ze seznamů povinné četby dokázala ocenit. A někdo třeba ani nikdy nebude. A nutit to lidem mi přijde kontraproduktivní. Hodně z nich totiž potom na knížku už nikdy nesáhne.
Máte taky podobný pocit, nebo jsem to jenom já?
Povinná četba má svůj smysl, ale je dobře, když do ní prosáknou modernější knihy.
(Protože jsou pro mladší lidi snáze uchopitelnější. Ale co já vim, sem technik, že jo.)
Kam se tímhle chci dostat? K povinné četbě.
Všichni tak nějak tušíme, že učitelé češtiny by chtěli, abysme hodně četli. A pokud možno, tak klasiku. Nakonec jsou ale asi stejná rádi za cokoliv, hlavně když vstřebáváme informace a pak je tu ta šance, že jednou třeba tu klasiku i vezmeme do ruky rádi. A oceníme ta krásná díla. A někdo jo a někdo ne, tak už funguje svět.
Co mi ale přijde zvláštní je naprosto kontraproduktivní způsob, kterým se snaží studenty přimět ke čtení - a to je seznam knih k maturitě aneb povinná četba. Každá škola má jiný seznam a u nás měl i každý učitel jiný seznam.
A na takovém seznamu najdeme věci o kterých si nedokážu představit, že by někoho v 18 letech zaujali. A chtěl by je číst.
Příkladem budiž Chrám matky boží v Praříži. Měla jsem jí na seznamu. Rozhodla sem se, že si jí přečtu, protože ten příběh je povedený. Problém je způsob, jakým je kniha napsaná. Dostala sem se asi do čtvrtiny, ale pak mě zmohly popisy Paříže. Prostě to nešlo.
Zkusila bych to znovu? Ne.
Já vím, že jde o uměleckou hodnotu, ale zaprvé mám pocit, že moderní čtenář má prostě problém ocenit něco, co pro něj nebylo napsáno a zadruhé, k rozeznání hodnoty musí člověk dospět. Sám. Nikdo ho tam nedokope.
A v tom je tak nějak moje pointa. Většina lidí podle mě neni v 18 dostatečně vyspělá na to, aby většinu knih ze seznamů povinné četby dokázala ocenit. A někdo třeba ani nikdy nebude. A nutit to lidem mi přijde kontraproduktivní. Hodně z nich totiž potom na knížku už nikdy nesáhne.
Máte taky podobný pocit, nebo jsem to jenom já?
Povinná četba má svůj smysl, ale je dobře, když do ní prosáknou modernější knihy.
(Protože jsou pro mladší lidi snáze uchopitelnější. Ale co já vim, sem technik, že jo.)
Komentáře
Okomentovat