Celou republikou nás provázelo poprchávání a až ve chvíli, kdy se nám měl naskytnout výhled na hory, které hodláme v následujících dnech prolést, spustili se k zemi oblaka tak těžká, že v loužích by se dalo utopit. A co to znamená? Po ubytování a nakoupení jídla následovalo hraní her a spaní. Na prozkoumávání bylo moc mokro.
První oficiální dovolenkový den pršelo jen o trochu méně. Plán byl tedy jednoduchý, zajet do města, do obchodního centra, prohlídnout alespoň něco a nakoupit drobnosti. Odpolední spánek a hraní her nutností.
Den druhý už začal o mnoho slibněji, pro změnu až moc odhalenou modrou oblohou. Došlo tedy konečně na prozkoumávání městečka, zkoumání, jak ta zákoutí teda vypadaj naživo a ne jen jako symboly na mapě. Lanový park necháváme ještě trochu proschnout a lehce zarmoucení cedulí "pondělok zatvoreno" jsme došli do pivovaru, kde rozumějí zadání "dětská porce".
Mě během průchodu Těrchovou lehce rmoutila zdejší architektura, kde vedle starých dřevěných stodol a opravených roubenek klasický český baráky a sem tam paneláček. Čekala jsem mnohem víc dřeva. Socha Jánošíka je docela zajímavá, především tím, kolik je na ní svarů. Já si trochu myslím, že jí ten někdo nasvařoval přímo tam na kopci.
Nakonec jsme se ještě vydali na rozhlednu. Pěkná pěkná, jen by ty cedule s kopečkama mohla mít ve vrchním patře ne v tom středním. A Chleb jsem stále ještě neviděla.
Den třetí jsme se vydali do lesa. Do skal. Poprvé. Jánošíkové diery jsou hodně pěkná procházka mezi skalami, po schůdkách a chodníčcích. A očividně i oblíbená. Na okruhu jsou šipečky, které ukazují preferovaný směr chůze, to ale občas někdo vesele ignoruje a to vyhýbání je někdy docela náročné.
Odpoledne následovala cesta do skanzenu Vychylovka. Hned v prvním domečku jsem potkala stádo oveček a nebýt toho bláta, co tam měli, vlezla jsem k nim. Nejstarší domky zde jsou "jen" 200 let staré. Do některých se bohužel dalo nahlédnout jen okny, jindy ale byli uvnitř celé expozice. No já trochu doufala v takový ty klasický "DIY" stanoviště, že bych si třeba něco ovečkového vyrobila, ale ty tu nemají. Za to mají obchůdek vonící dřevem a krčmu přímo v jednom z domků.
Den čtvrtý jsme vzali trochu odpočinkově a vyrazili na hrad Strečno. Užili jsme si hodinovou prohlídku zrekonstruovaného hradu, prohlídly okolní kopečky a vydali se opět poctít svou návštěvou Žilinu. Ve městě jsme si prohlédly hlavní náměstíčka bez deště a vrátili se k ubytování ozkoušet teplotu vody ve Varínce. Byla docela studená, ale taky bylo dost vedro, takže jsme do ní vešla v ponožkobotách a cestou zpátky do ubytování vesele čvachtala.
Den pátý jsme se vydali na lanovku na Chleb, která nás krom Chlebu přiblížila i k nejvyššímu kopci Malé Fatry – Velký Kriváň. Vylezly jsme na oba vrcholy a pak pádili do ubytovní zjišťovat, kde nám zjistí, proč autíčko začalo svítit. Zbytek dne byl tedy odpočinkový.
Den šestý jsme časně ráno vyrazili do autoservisu a následně při té příležitosti prozkoumali univerzitní část Žiliny. Mají to tam pěkné. Prošli jsme si lesopark, který sliboval lanové centrum, ale žádné jsme nenašli a dokonce ani vhodné stromy na něj.
Po navrácení autíčka jsme se vydali najít vodu, do které se dá vlíst a zchladit se. Nakonec se nám, díky radě pana cyklisty, podařilo jí najít v obci Kotešová. Příjemné zchlazení.
Den sedmý jsme si vydali na Sulovské skály a skalní hrad. Sem vedla sakra strmá skalní cestička a dolů vedla uklouzaná hliněná, snad ještě strmější. V tu chvíli jsme byli opravdu rádi, že jsme kolečko vyšli v tomto směru. Hrad prochází různými opravami a dá se vylézt i na fakt vysoká místa, prolézt dírou, podívat se do oken.
Odpodledne jsme započali obědem v Žilině a následně hledáním korbáčků v obci Zazrivá, kde jsme našli ty domácí díky paní prodavačce z obchůdku na náměstí. Sem se ještě vrátíme.
Osmý den jsme si vybrali pro návštěvu Osvětimi. Jo, je to trochu z ruky, ale já sem znovu jen tak nepojedu. Všichni víme, co je Osvětim zač, ale mě zaujali domečky v prvním kempu. Z venku velmi sympatické a uvnitř mnohem hezčí, než Terezín. Druhý kemp už byl tomu Terezínskému mnohem víc podobný. Prohlídka byla velmi dobře vedená a rozhodně doporučuji.
Den devátý jsme se vydali k zaniklé obci Riečnica a jejímu kostelu. Tedy jenom k němu, protože nic jiného nestojí. Auto jsme takticky nechali v horách, jak vysoko to jen šlo a z výletu nakonec bylo jen něco málo přes 10km chůze.
Odpoledne jsme konečně navštívili lanové centrum v Těrchové. Zatím tu bylo nejvíc muziky za nejmíň peněz z těch všech center, kde se platí jednotlivé tratě. Tady je jen jedna, ale zato relativně dost obtížná. Vodící lano se místy stávalo lanem vysacím a takle dlouhej kus na takovym tom plochym provazu jsem ještě nikde neviděla. Dopručuju. Pokud mátě dost sil.
Den desátý byl naprosto nezbytný výlet na odvrácenou stranu Tater na Chodnik korunami stromov. Jak říkám, nezbytnost. Tahle stezka je poměrně dlouhá, ale taky poměrně hojně navštěvovaná. Pokud neschytáte mraky v horní polovině tater, tak je i uvidíte a rozhodně doporučuju jet nahoru lanovkou. A dolu, v rámci stezky, skluzavkou.
Následovalo krátké zastavení v Tatrách jako takových na tatranku a pak už jen panoramatický výhled na hory.
Den jedenáctý byl dnem odpočinkovým. Stavili jsme se na pár místech po Žilině sehnat drobnosti na které jsem si brousila zuby. Odpoledne jsme se ještě rychle zastavili u dřevěného kostela sv. Juraje.
Den dvanáctý je posledním dnem skutečného výletu. Tiesňavy u Těrchové jsou velká hrouda skal v lese. A vede tam hooodně strmá cesta. Se spoustou schodů. Šli jsme po modré od východu na západ/sever a ve výsledku nastoupali 520m převýšení. A zbytek dne strávili zotavováním na pokoji.
Den třináctý jsme se vydali dokoupit poslední suvenýry a nabrat zásoby korbáčků. Trochu si užít poslední den lenošením, protože pak už nás čekala jen jedna noc a dlouhá cesta zpět na západ.
Komentáře
Okomentovat