Tomuhle nešlo odolat.
Když Agustina Bazterrica v roce 2017 zvítězila se svojí mrazivou dystopií v prestižní literární soutěži Clarín, jistě netušila, že se děj její knihy zanedlouho částečně stane skutečností, a její román tak získá na aktuálnosti a naléhavosti.
Svět se nevratně změní ve chvíli, kdy se objeví smrtící virus, který přenášejí zvířata: od divoce žijících po domácí mazlíčky, všechna musí být utracena a jejich maso už se dál nesmí jíst. Vlády čelí situaci drastickým způsobem: uzákoní chov, porážku a konzumaci lidí. Kanibalismus se stane součástí každodenní reality a společnost je rozdělena na dvě skupiny: na ty, kteří maso jedí, a ty, jejichž maso je konzumováno.
Marcose Teja, provozního ředitele v mrazírnách Krieg, opustila po smrti malého synka manželka a on žije jen prací, kterou nenávidí a dál ji dělá jen proto, aby mohl svému otci trpícímu stařeckou demencí hradit pobyt v luxusním geriatrickém centru.
V den, kdy dostane darem mladou ženu, „samici“ určenou na chov pro maso, se jeho mysl vydá na nebezpečnou cestu, která ho temnými zákrutami dovede až do situace, jež je těžko představitelná i pro členy společnosti tak zvrácené, jako je ta, v níž je nucen žít.
Dá se vůbec hovořit o nějaké lidskosti, když musí být zemřelí zpopelněni, aby nebyli snědeni?
Kým je vlastně ten druhý, jsme-li tím, co jíme?
Ve knize o kanibalismu je kanibalismus, jak nečekané. Tím pádem očekávám jisté postapo, kde je společnost v rozkladu. A ona je, jen trochu jinak než obvykle. Sympatické. Je jednodušší začít jíst lidi, než vyvíjet umělá masa a náhražky? Rozhodně.
Pro mě tedy zcela uvěřitelný scénář. Rozhodně plusové body.
V knize je poměrně hodně času věnováno způsobu zpracování masa. Což mnohým přijde nechutné a brutální a mě prostě jen poněkud zbytečné. No jasný, že když asi jedi lidi, tak je zpracovávaj jako zvířata. Mnohem víc by mě zajímalo, jak si vybrali, kdo je k jídlu a kdo ne. Jen tak, abych věděla, jestli se bát, nebo ne. Čistě praktická otázka.
Mít nápad není to samé jako mít příběh. Máme zde nápad s kanibalismem a jeden konkrétní příběh, který se v oné společnosti odehrává. Akorát, že ten dostane zápletku někde ve dvou třetinách knížky. První třetinu se jen tak líně potloukáme životem týpka, co sice má za sebou trauma, ale celá první část prostě jenom působí jako worldbuilding.
A jak by spisovatelé měli tušit - tyhle srandy se maj do příběhu zapracovat nenásilně. Což se dle mě moc nepovedlo. Prostě jenom "koukejte, jak je naše společnost nechutná, jo, a tady teda je nějaký ten příběh, kde se děj odehrává během tak 10 stran nacpaných mezi porcování"
Asi jsem prostě zklamaná, protože jsem očekávala příběh v zajímavém prostředí a ne popis prostředí s příběhem jak ze slohovky na druhym stupni.
Je to šokující? Ne. Vůbec. Chování Teja je naprosto předvídatelné a naopak naprosto žádná záhada nebyla objasněna.
Jak se vybralo, kdo je jídlo a kdo ne? Proč mu poslal samici? Proč na konci knihy zaútočí mrchožrouti? A proč se tomu trochu nevěnujeme?
Celou dobu se popisuje společnost, ale jakmile se objeví konflikt toho, jak funguje, kniha radši končí naprosto očekávaným koncem.
No ale je poměrně vtipný, že zvířata se snažíme zabíjet humánně, ale lidi zjevně dokážeme postupně odkrajovat, abysme si náhodou maso nemuseli zmrazit.
Výsledek: Nápad dobrý, provedení nic moc. A nerozčilujte se, že kanibalové jedí lidi. To je tak trochu jejich definice.
Komentáře
Okomentovat