Měsíční svit

Otevřelo se okno a ona vyskočila ven na střechu. Byla chladná zimní noc. Nesněžilo, ale celá střecha, zahrada i okolý bylo pokryté bílou peřinkou. Zase přichází to podivné období. Vždycky se doma seběhne moc lidí a ona takovou velkou společnost moc nemusí. Musí hledat úkryty a nebo chodit ven, ale tam je teď už čím dál větší zima. Přerušila myšlenku a vydala se přes střechu na druhou stranu. Seskočila na střechu boudy a potom ladně přistála na plotě. I když trochu klouzal byla schopná se na něm udržet. Na jeho konci seskočila a pelášila přes ulice. Nikdo tu nebyl, nejezdila auta, jen okna svítila. Viděla siluety lidí. Některé z nich dokonce rozpoznávala. Světýlka na střechách a v oknech divoce blikala. Když se ohlédla na jejich dům byl nějak moc smutný, nebarevný.. Nic moc. Šla dál sněhem a zanechávala za sebou otisky tlapek. Vyhoupla se na další plot, hbytě ho přeběhla a na jeho konci hupsla do tmavého lesa. Sněhu tu bylo jen málo, protože stromy mu překáželi v cestě. Musela dávat pozor, aby nezakopla o kdejaký kořen a aby náhodou nespadla do nějaké díry zasypané jehličím a sněhem. Kamení studilo a klouzalo, ale to jí nezastavilo. Konečně uviděla světlo, které znamenalo, že palouček už je nadohled. Ostatní už tu byli a koukali do svitu měsíce. Zastavila se a také neodolala pohledu. Světlo se odráželo na její černé srsti a stejně tak na srsti všech ostatních. Stáli v kroužku.
Byl čas na kočičí zpěv.

Tak trochu nový nápad. Říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé, tak prosím hodnoťte.