Začalo to tequillou..
Ono když jednou schytáte čistej průstřel, tak je pak jedno, kdo se v tom šťourá, vždycky to bude nanic.
A schválně jsem si vzala šaty od G.
Protože mám ráda rozcuchané lidi.
A pak se pilo.
A chodilo ve vánici domů. A je jedno kdo kdy a kde, jsou věci, které člověk nezapomene. Nikdy. Ever.
Jak říkala Cassie:
"Hodně jsme cestovali. Bylo to skvělé a pak to skončilo."
"Proč?"
"Protože, kdyby to neskončilo, bylo by to navždy."
Asi je to seriál pro hloupé teenagery, ale.. Má pravdu. Někdy až moc. Zvlášť Cassie.
Prostě ne. Tohle nejde.
Tenkráte poprvé jsem si pálila prsty svíčkami. Teď už žádné nemám.
Podruhé jsem to vyřešila krapet radikálněji, ale stálo to za to. Šla bych do toho znovu, ale jen, když se nikomu nic nestane. Tudíš né teď. A to nevím, co to se mnou bylo možná i je. Protože když jsi čtu svůj textový dokument č.1, tak mi je pořád smutno. Co si myslím?? Že to snad mohlo jít. A to asi těžko. A já to vim. A on to ví. A ví to asi každej na světě, co ho zná a co zná mě. Jenže mě to ti lidi pořád kazej. Nevim, co je tak bere.
A potřetí. Hmm.. Řešení jsem měla. Ale odfoukl ho vítr. A nic s tim nenadělám. A netušim, co to je. Protože takhle to stejně nemělo být. A protože to bylo jen horší a horší. Protože by to stejně nikdy lepší nebylo. Myslim, že pro to má filosofie nějakej název. Jenže. Myslim, že né každej je duševního spojení schopen. A taky tu byl ten problém, že on filosofnevímkdo řekl, že to jde jen mezi mužem a mužem. No.. Tak si nepřipadám. Ale myslím, že to jde. Michal vždycky řikal, že sem moc kluk. Asi na tom něco bude. A řekla bych, že to s tímhle má krapet společného. No nic tohle pošťourání nebylo vůbec pěkné zvláště proto, že to sebralo jinou část duše, než obvykle. A to musím ří že s Z to bylo kurvaúchvatné. A i to jsem přežila. A tohle už je doba. A pořád to tam je. A nikdo mi nepomůže.
No a naposled. Pořád mi běhá mráz po zádech. Pořád mi cukají koutky. A vůbec. Připadám si tak celá. Nadzvedává to ten kámen, kterej tou dírou ne a ne vypadnout. Jenže.. To není tak lehké. Je to dálka. A tak to prostě není to ono. Ale je to kurvaono, když to dálka není.
Nevim, co mám dělat. A on asi nikdo nepomůže. Protože už v noci ani nemůžu moc spát a nevim, jestli se mi chce umřít z toho, že tu neni a nebo z toho, jak jsem se chovala.
Dřív jsem chtěla bít jako Debbie.. Teď chci být štítonoška. Myslim, že trocha zabíjení a kuchání všeho okolo by mi prospěla.
Ani nemám okousané nehty. Prostříhala jsem si vlasy. Je to krásný.
Štve mě, že lidé nedokáží být přáteli. Někdy. Kvůli tomu, že se to nehodí. Jenže.. Já jsem speciální, asi by to měli chápat.
Jsem zamilovaná tak jako tenkrát. Předtím jsem si myslela, že už nic lepšího nedokážu. Že je to vše, že prostě kouzlo nebude. A tedy. Už asi nikdy nebude takové, ale bude alespoň nějaké. Snad doufám. teď tam je. Ale poněkud skomírá, protože pryč.
Ale tohle prostě zvládnu a všechno bude hezky růžový, přesně tak, jak to chci!! Nezájem. Je mi jedno, že ty brejle sem si tenkrát rozsedla (a vtipné na tom je, že jsem si skutečné rozsedla růžové brýle), ale to mě nezastaví!!
A teď si počkám, až zas bude čas se kamarádit.
Do té doby.
Hmm..
Asi budu kreslit, malovat, číst.. A pravděpodobně se učit na maturitu a čekat na 16. červen.
Kruci c:
Ono když jednou schytáte čistej průstřel, tak je pak jedno, kdo se v tom šťourá, vždycky to bude nanic.
A schválně jsem si vzala šaty od G.
Protože mám ráda rozcuchané lidi.
A pak se pilo.
A chodilo ve vánici domů. A je jedno kdo kdy a kde, jsou věci, které člověk nezapomene. Nikdy. Ever.
Jak říkala Cassie:
"Hodně jsme cestovali. Bylo to skvělé a pak to skončilo."
"Proč?"
"Protože, kdyby to neskončilo, bylo by to navždy."
Asi je to seriál pro hloupé teenagery, ale.. Má pravdu. Někdy až moc. Zvlášť Cassie.
Prostě ne. Tohle nejde.
Tenkráte poprvé jsem si pálila prsty svíčkami. Teď už žádné nemám.
Podruhé jsem to vyřešila krapet radikálněji, ale stálo to za to. Šla bych do toho znovu, ale jen, když se nikomu nic nestane. Tudíš né teď. A to nevím, co to se mnou bylo možná i je. Protože když jsi čtu svůj textový dokument č.1, tak mi je pořád smutno. Co si myslím?? Že to snad mohlo jít. A to asi těžko. A já to vim. A on to ví. A ví to asi každej na světě, co ho zná a co zná mě. Jenže mě to ti lidi pořád kazej. Nevim, co je tak bere.
A potřetí. Hmm.. Řešení jsem měla. Ale odfoukl ho vítr. A nic s tim nenadělám. A netušim, co to je. Protože takhle to stejně nemělo být. A protože to bylo jen horší a horší. Protože by to stejně nikdy lepší nebylo. Myslim, že pro to má filosofie nějakej název. Jenže. Myslim, že né každej je duševního spojení schopen. A taky tu byl ten problém, že on filosofnevímkdo řekl, že to jde jen mezi mužem a mužem. No.. Tak si nepřipadám. Ale myslím, že to jde. Michal vždycky řikal, že sem moc kluk. Asi na tom něco bude. A řekla bych, že to s tímhle má krapet společného. No nic tohle pošťourání nebylo vůbec pěkné zvláště proto, že to sebralo jinou část duše, než obvykle. A to musím ří že s Z to bylo kurvaúchvatné. A i to jsem přežila. A tohle už je doba. A pořád to tam je. A nikdo mi nepomůže.
No a naposled. Pořád mi běhá mráz po zádech. Pořád mi cukají koutky. A vůbec. Připadám si tak celá. Nadzvedává to ten kámen, kterej tou dírou ne a ne vypadnout. Jenže.. To není tak lehké. Je to dálka. A tak to prostě není to ono. Ale je to kurvaono, když to dálka není.
Nevim, co mám dělat. A on asi nikdo nepomůže. Protože už v noci ani nemůžu moc spát a nevim, jestli se mi chce umřít z toho, že tu neni a nebo z toho, jak jsem se chovala.
Dřív jsem chtěla bít jako Debbie.. Teď chci být štítonoška. Myslim, že trocha zabíjení a kuchání všeho okolo by mi prospěla.
Ani nemám okousané nehty. Prostříhala jsem si vlasy. Je to krásný.
Štve mě, že lidé nedokáží být přáteli. Někdy. Kvůli tomu, že se to nehodí. Jenže.. Já jsem speciální, asi by to měli chápat.
Jsem zamilovaná tak jako tenkrát. Předtím jsem si myslela, že už nic lepšího nedokážu. Že je to vše, že prostě kouzlo nebude. A tedy. Už asi nikdy nebude takové, ale bude alespoň nějaké. Snad doufám. teď tam je. Ale poněkud skomírá, protože pryč.
Ale tohle prostě zvládnu a všechno bude hezky růžový, přesně tak, jak to chci!! Nezájem. Je mi jedno, že ty brejle sem si tenkrát rozsedla (a vtipné na tom je, že jsem si skutečné rozsedla růžové brýle), ale to mě nezastaví!!
A teď si počkám, až zas bude čas se kamarádit.
Do té doby.
Hmm..
Asi budu kreslit, malovat, číst.. A pravděpodobně se učit na maturitu a čekat na 16. červen.
Kruci c:
Komentáře
Okomentovat