Pokud něco dokážeš vysnít, dokážeš to taky uskutečnit. Pan Disney má asi pravdu. Proč se o to minimálně nepokusit.
Nejsem Cassie, abych žila jako ona. Abych dělala stejná rozhodnutí. Abych ničila židovské fotografy. Abych utíkala.
Nejsem ona, nejsem ani nikdo jiný, jsem jen já. A jen já si můžu dělat, co já chci. Bez přirovnání. Nemůžu být Julie, ale stejně tak nemůžu být Raven. A díky bohu nejsem Carrie. Ale to už je jiná. Můžu si vytvořit jakékoliv sny a v klídku si je splnit. Stačí chtít.
A pokud by se snad našel nějaký pán, který by mě pokaždé zvednul, když to nevyjde, pomohl, poradil.. Nebyla bych asi proti. Oni takový pánové jsou vcelku fajn v kde čem. Navíc má pak člověk pokusné králíky na své kuchařské neumění.
Hledání kouzel není lehké. Ale to je tím, že kouzla se nehledají, kouzla se sama od sebe objevují, kdy se jim zachce. A proto je hledání marné. A fňukání je ještě více k ničemu. I když si stále stojím za svým a věřím. (Because I'm dreamer, I'm believer, I'm Echelon!!) Nikde se nic neříká, že nemůžu dělat jakože nic. Protože obelhat vlastní mysl není tak těžké, jak se zdá.
A protože potřebuju začít na začátku, abych mohla spravit konec. Od konce to nikdy nejde, protože tim, že přišiju knoflík ještě nemám zašitou díru a tak.
Krom toho mě poněkud tíží budoucí absence šicího stroje v mojí těsné blízkosti. Ne hned. Ještě na něm provedu pár kouzelných stehů, ale pak bude následovat přesun a stroj se přesouvat nebude. Takže budu koexistovat jen s šitíčkem a pár nitma.
Co bych dala za své vysněné místo. A třeba i s tím princem, co jezdí v novinové lodičce. A chlupatými klubíčky všude okolo. Jenže pána se šraboškou asi těžko oživím. I když by to bylo úžasné. A nebo pána dřevorubce, co není dřevorubec.
Hmm.. Tolik pánů, jež ani neznám. A možná nechci, jen by mě zklamali.
Ale já budu snít. A budu létat.
Budu snít o pánovi, co přijede v novinové lodičce a nenechá mě namočit si střevíčky. A já pak budu kouzlit padací hvězdy a stvořeníčka. Jedna smutná elfka potřebuje zachránit před potopou.
A proč ta potopa vypadá jako moře?
Protože v ní plavou rybičky a slzy mořských panen.
A protože se zatím pořád topím.
(A vůbec to není tím, že celá hořím a tak trochu přestávám vnímat svět.)
Nejsem Cassie, abych žila jako ona. Abych dělala stejná rozhodnutí. Abych ničila židovské fotografy. Abych utíkala.
Nejsem ona, nejsem ani nikdo jiný, jsem jen já. A jen já si můžu dělat, co já chci. Bez přirovnání. Nemůžu být Julie, ale stejně tak nemůžu být Raven. A díky bohu nejsem Carrie. Ale to už je jiná. Můžu si vytvořit jakékoliv sny a v klídku si je splnit. Stačí chtít.
A pokud by se snad našel nějaký pán, který by mě pokaždé zvednul, když to nevyjde, pomohl, poradil.. Nebyla bych asi proti. Oni takový pánové jsou vcelku fajn v kde čem. Navíc má pak člověk pokusné králíky na své kuchařské neumění.
Hledání kouzel není lehké. Ale to je tím, že kouzla se nehledají, kouzla se sama od sebe objevují, kdy se jim zachce. A proto je hledání marné. A fňukání je ještě více k ničemu. I když si stále stojím za svým a věřím. (Because I'm dreamer, I'm believer, I'm Echelon!!) Nikde se nic neříká, že nemůžu dělat jakože nic. Protože obelhat vlastní mysl není tak těžké, jak se zdá.
A protože potřebuju začít na začátku, abych mohla spravit konec. Od konce to nikdy nejde, protože tim, že přišiju knoflík ještě nemám zašitou díru a tak.
Krom toho mě poněkud tíží budoucí absence šicího stroje v mojí těsné blízkosti. Ne hned. Ještě na něm provedu pár kouzelných stehů, ale pak bude následovat přesun a stroj se přesouvat nebude. Takže budu koexistovat jen s šitíčkem a pár nitma.
Co bych dala za své vysněné místo. A třeba i s tím princem, co jezdí v novinové lodičce. A chlupatými klubíčky všude okolo. Jenže pána se šraboškou asi těžko oživím. I když by to bylo úžasné. A nebo pána dřevorubce, co není dřevorubec.
Hmm.. Tolik pánů, jež ani neznám. A možná nechci, jen by mě zklamali.
Ale já budu snít. A budu létat.
Budu snít o pánovi, co přijede v novinové lodičce a nenechá mě namočit si střevíčky. A já pak budu kouzlit padací hvězdy a stvořeníčka. Jedna smutná elfka potřebuje zachránit před potopou.
A proč ta potopa vypadá jako moře?
Protože v ní plavou rybičky a slzy mořských panen.
A protože se zatím pořád topím.
(A vůbec to není tím, že celá hořím a tak trochu přestávám vnímat svět.)
Komentáře
Okomentovat