Za to jak člověk vypadá si tak úplně nemůže sám. Samozřejmě se dá leccos změnit. Ale člověk si nemůže úplně vybrat, jak by chtěl vypadat. Spíš se s tím musí smířit.
Já se smířila s tím, že vysoká jako modelka budu jen na obřích podpatkách.
Smířila jsem se s tím, že na mém obličeji budou vždycky ty tmavé flíčky, které lidem připadají roztomilé. Koukejte se na ně pořád a přestanou.
S barvou očí moc nezmůžu a když jsem se o to pokoušela akorát jsem si jedno oko trochu poničila.
S barvou vlasů se dá dělat kde co. To všichni víme.
Moje malíčky na nohou budou pořád divný.
Ale odráží naše kůže, náš zevnějšek to, jací jsme?
Dorian Gray nám ukázal, že to tak být nemusí.
To, co pohybuje mými prsty a píše tyhle písmenka je jen čistá energie. (Nebo nečistá, kdo ví, nepravosti občas dělám, ale to není důležité.)
Jenže každá energie potřebuje formu. Sice bych radši byla jen koulí světla, ale tak to tady nefunguje.
A svoje tělo si člověk vybrat nemůže. Může si ho trochu přetvořít, ale nikdy nemůže vypadat 100% tak, ajk by si vysnil. Může se s tím jen smířit. A nebo prostě snít, že bude bledej pihatej hobit. (Což nezní tak špatně. Myslim, že jsem to schytala vcelku fajn.)
Ale pak přišel někdo se skalpelem a rázem se dá změnit všechno. Stojí to peníze, ale člověk by pak mohl mít šanci vypadat, jak si jeho energie přeje.
Zajímalo by mě jak by lidé vypadali.
Já osobně bych změnila jen pár detailů a možná si trochu zesvětlila oči. (ale kdo může říct že má na sluníčku rezatý oči, hehe)
Ale nedávno jsem přemýšlela, co bych dělala, kdybych byla černoška.
Čistě z estetického hlediska.. Přemýšlela jsem, jak bych se asi oblíkala. A na nic jsem moc nemohla přijít. Asi na to nejsem zvyklá a nemůžu si pomoct, ale asi bych byla ztracená. Zbožňuju bledé lidi a to bude asi taky tím - černošky se mi moc nelíbí. Ale to už zní trochu rasisticky.
Pořád bych radši byla tou energií. Pak by mi nikdo nemohl říkat, že jsem krásná. Protože ne. Jen bych mohla slyšet, že mám úžasnou duší. Pardon, ale hezká skořápka mi je k ničemu, když pak nikdo neoceňuje, co je uvnitř.
A pak jsem začala číst Nesnesitelnou lehkost bytí. slečna Tereza tam mluví o těle. O tom, jak tělo a duše spolu nesouvisí. A pak si všimne mateřského znaménka a zjistí, že vlastně její tělo je jedinečné stejně jako její duše.
Každý má nějaká znaménka. Některé jsou tam odvždycky a některá si člověk může pořídit časem.
Jizvy, tetování, to jak mi v létě vyskáčou pihy a vesele se ukazují sluníčku. To jsou ještě větší jedinečnosti. Ukazují, kdo jsme. Nebo v případě některých tetování, co se nám líbí. Ale opravdu, radši bych, aby moje tetování měli nějaký větší smysl než "to se mi líbilo". Něco by vyjadřovat měla.
Jizvy často ukazují čim jsme si prošli a nebo jak moc jsme nešikovní. i když jsem ráda, že ty moje moc vidět nejsou a nikdy se neptá, co to mám sakra na ruce. Ta hvězdička z nehezkých dob sice vidět je, ale ne moc. Viva la upíří kůže.
Každý je jiný, každý je zvláštní. Ale někdo je zvláštní jen v té energii a to je pak složité takového člověka poznat, protože se strácí v davu. Což mě štve, lidi, co zvláštně přemýšlí mě fascinují, ale je občas těžké je poznat. A pak je tu někdo, kdo si řekl, že když už má tělo, tak si ho trochu přetvoří, aby vypadalo, jak on chce. Potetovaní lidé, omnomnom.
Asi nějak víc/moc přemýšlím. A pak z toho vyleze něco jako "nechci být černá".
Ale zajímalo by mě. Zda jste rádi za tu kůži, co nosíte, nebo byste chtěli trochu jinou?
Já se smířila s tím, že vysoká jako modelka budu jen na obřích podpatkách.
Smířila jsem se s tím, že na mém obličeji budou vždycky ty tmavé flíčky, které lidem připadají roztomilé. Koukejte se na ně pořád a přestanou.
S barvou očí moc nezmůžu a když jsem se o to pokoušela akorát jsem si jedno oko trochu poničila.
S barvou vlasů se dá dělat kde co. To všichni víme.
Moje malíčky na nohou budou pořád divný.
Ale odráží naše kůže, náš zevnějšek to, jací jsme?
Dorian Gray nám ukázal, že to tak být nemusí.
To, co pohybuje mými prsty a píše tyhle písmenka je jen čistá energie. (Nebo nečistá, kdo ví, nepravosti občas dělám, ale to není důležité.)
Jenže každá energie potřebuje formu. Sice bych radši byla jen koulí světla, ale tak to tady nefunguje.
A svoje tělo si člověk vybrat nemůže. Může si ho trochu přetvořít, ale nikdy nemůže vypadat 100% tak, ajk by si vysnil. Může se s tím jen smířit. A nebo prostě snít, že bude bledej pihatej hobit. (Což nezní tak špatně. Myslim, že jsem to schytala vcelku fajn.)
Ale pak přišel někdo se skalpelem a rázem se dá změnit všechno. Stojí to peníze, ale člověk by pak mohl mít šanci vypadat, jak si jeho energie přeje.
Zajímalo by mě jak by lidé vypadali.
Já osobně bych změnila jen pár detailů a možná si trochu zesvětlila oči. (ale kdo může říct že má na sluníčku rezatý oči, hehe)
Ale nedávno jsem přemýšlela, co bych dělala, kdybych byla černoška.
Čistě z estetického hlediska.. Přemýšlela jsem, jak bych se asi oblíkala. A na nic jsem moc nemohla přijít. Asi na to nejsem zvyklá a nemůžu si pomoct, ale asi bych byla ztracená. Zbožňuju bledé lidi a to bude asi taky tím - černošky se mi moc nelíbí. Ale to už zní trochu rasisticky.
Pořád bych radši byla tou energií. Pak by mi nikdo nemohl říkat, že jsem krásná. Protože ne. Jen bych mohla slyšet, že mám úžasnou duší. Pardon, ale hezká skořápka mi je k ničemu, když pak nikdo neoceňuje, co je uvnitř.
A pak jsem začala číst Nesnesitelnou lehkost bytí. slečna Tereza tam mluví o těle. O tom, jak tělo a duše spolu nesouvisí. A pak si všimne mateřského znaménka a zjistí, že vlastně její tělo je jedinečné stejně jako její duše.
Každý má nějaká znaménka. Některé jsou tam odvždycky a některá si člověk může pořídit časem.
Jizvy, tetování, to jak mi v létě vyskáčou pihy a vesele se ukazují sluníčku. To jsou ještě větší jedinečnosti. Ukazují, kdo jsme. Nebo v případě některých tetování, co se nám líbí. Ale opravdu, radši bych, aby moje tetování měli nějaký větší smysl než "to se mi líbilo". Něco by vyjadřovat měla.
Jizvy často ukazují čim jsme si prošli a nebo jak moc jsme nešikovní. i když jsem ráda, že ty moje moc vidět nejsou a nikdy se neptá, co to mám sakra na ruce. Ta hvězdička z nehezkých dob sice vidět je, ale ne moc. Viva la upíří kůže.
Každý je jiný, každý je zvláštní. Ale někdo je zvláštní jen v té energii a to je pak složité takového člověka poznat, protože se strácí v davu. Což mě štve, lidi, co zvláštně přemýšlí mě fascinují, ale je občas těžké je poznat. A pak je tu někdo, kdo si řekl, že když už má tělo, tak si ho trochu přetvoří, aby vypadalo, jak on chce. Potetovaní lidé, omnomnom.
Asi nějak víc/moc přemýšlím. A pak z toho vyleze něco jako "nechci být černá".
Ale zajímalo by mě. Zda jste rádi za tu kůži, co nosíte, nebo byste chtěli trochu jinou?
Komentáře
Okomentovat