Když jsem ještě chodila na základku, s kamarádkami jsme si často chodili hrát na hřiště. Vzaly jsme míč a hráli takovou naší vymyšlenou hru. Hru na přání.
Hra spočívala v tom, že jeden házel míč někomu jinému a ten ho buď chytil a nebo odrazil. Pokaždé, když míč člověk hodil, něco řekl - to něco bylo jméno, bydlení, počet dětí a tak podobně - a když si to tak člověk přál, tak míč chytil. A když ne, tak ho odrazil. Často se stávalo, že v zápalu boje jsme omylem chytili něco jiného, než jsme si přáli. A také onen házeč často neříkal to, co člověk nejvíc chtěl. A tak bylo nejlepšejší, když si člověk chytl přání. Pak si mohl vybrat. Postupovalo se postupně od jména, přes manžela, bydlení, děti až k barvě auta a k povolání. Člověk si takhle v podstatě sám nadiktoval svůj ideální život.
To jsme ještě nebyli zkažené dobou a nevěděli jsme, co takové pořizování dětí a manželů stojí. Každopádně nikdo nechtěl být povoláním hovnocuc, ani bydlet v popelnici. V našich vizích (pokud se povedli) jsme čast obydlely ve vilách u moře a měly sluníčkové životy.
Jenže pak jsme si všimly, že vedle tohohle našeho života je tu i ten reálný. A postupně jsme se do něj začaly propadat a své vize jsme odhodily. Proč to říkám?? Protože mi přijde, že se tyhle vize vzdalují čím dál víc a víc. Ano, asi nikdy nebudu mít tu idylku, kde mám manžela (co na tom, klidně bez papíru, ale říkat manžel mu můžu i tak) a 3 děti (které jsou samozřejmě naprosto neuřvané a nemuseli prolíst krz mě), hezký autíčko a domeček. Ale nikdy mi nedošlo, že taková idylka třeba vůbec není pro mě. Že bych tohle třeba nikdy neměla mít. Že by stačil člověk, kterému můžu píct muffiny a on mě za to odmění svou přítomností, když bude nejhůř.
Ale to by nikdo ve hře na přání nepřiznal. Protože ať to bylo jak to bylo idylka světa byla prostě jiná.
Jo a taky by mi nevadil hezkej balkon a nějaká kytka, která by přežila mou péči. A kočka - ale to snad už nemusím říkat.
Nevím, jestli jsem se za těch pár let probrala nebo uskromnila.. A nebo třeba i obojí.
Hra spočívala v tom, že jeden házel míč někomu jinému a ten ho buď chytil a nebo odrazil. Pokaždé, když míč člověk hodil, něco řekl - to něco bylo jméno, bydlení, počet dětí a tak podobně - a když si to tak člověk přál, tak míč chytil. A když ne, tak ho odrazil. Často se stávalo, že v zápalu boje jsme omylem chytili něco jiného, než jsme si přáli. A také onen házeč často neříkal to, co člověk nejvíc chtěl. A tak bylo nejlepšejší, když si člověk chytl přání. Pak si mohl vybrat. Postupovalo se postupně od jména, přes manžela, bydlení, děti až k barvě auta a k povolání. Člověk si takhle v podstatě sám nadiktoval svůj ideální život.
To jsme ještě nebyli zkažené dobou a nevěděli jsme, co takové pořizování dětí a manželů stojí. Každopádně nikdo nechtěl být povoláním hovnocuc, ani bydlet v popelnici. V našich vizích (pokud se povedli) jsme čast obydlely ve vilách u moře a měly sluníčkové životy.
Jenže pak jsme si všimly, že vedle tohohle našeho života je tu i ten reálný. A postupně jsme se do něj začaly propadat a své vize jsme odhodily. Proč to říkám?? Protože mi přijde, že se tyhle vize vzdalují čím dál víc a víc. Ano, asi nikdy nebudu mít tu idylku, kde mám manžela (co na tom, klidně bez papíru, ale říkat manžel mu můžu i tak) a 3 děti (které jsou samozřejmě naprosto neuřvané a nemuseli prolíst krz mě), hezký autíčko a domeček. Ale nikdy mi nedošlo, že taková idylka třeba vůbec není pro mě. Že bych tohle třeba nikdy neměla mít. Že by stačil člověk, kterému můžu píct muffiny a on mě za to odmění svou přítomností, když bude nejhůř.
Ale to by nikdo ve hře na přání nepřiznal. Protože ať to bylo jak to bylo idylka světa byla prostě jiná.
Jo a taky by mi nevadil hezkej balkon a nějaká kytka, která by přežila mou péči. A kočka - ale to snad už nemusím říkat.
Nevím, jestli jsem se za těch pár let probrala nebo uskromnila.. A nebo třeba i obojí.
Komentáře
Okomentovat