*na tom, že to nedává smysl nezáleží*
Jsou to asi 3 roky, kdy jsem Matrix viděla poprvé. A musím říct, že bych se nedivila tomu, kdyby tohle všechno bylo jen v našich hlavách. Nadruhou stranu se umímtak hodně ztratit ve své vlastní hlavě, že nevím, kde by se všechny ty světy braly.
Tak jako tak občas pochybuji o realitě. Občas mi to tu nepřipadá skutečné. A myslím, že se to nestává jen mě (nebo v to alespoň doufám, ale minimálně pár lidí v polstrovaných pokojích by rozhodně souhlasilo).
Občas se prostě ztratím. Ve své vlastní mysli. A to ztracení je příjemné. Je krásné, je dokonalé. Problém pak je, když se má člověk vrátit. Vrátit se není problém, problém je, že tady nejsou věci tak, jak se mi líbí. Většinu času jsou naprosto jinak. Vím, že věci nemůžou být nikdy ideální. A naprosto ideální bych je nechtěla. Ale jsou věci, které bych chtěla trochu napravit a předělat.
"Vylez za mnou na lokomotivu"
"Spadnu"
"Nespadneš, chyť se"
A chytil se. A držel i když věděl, že nemá. Protože o pár vagónů dál byl problém.
Takový ten podivný pohled, když položíte svje čelo na čelo někoho jiného.
Modré oči a úsměv.
A pak třeba i něco víc.
Jenže tohle bylo přesně to, co nebyla realita. A nejhorší je, že jsem si to ani nevymyslela. A třeba bych se už neprobudila. A jen dál seděla na lokomotivě.
Tohle je svět, který ovládat nedokážu, ale pak je tu ještě jeden.
Můj svět fantazie, kde se děje všechno. Svět, kde jsou draci, víly a mluvící zvířata. To je svět, který mám v hlavě a moc se mi v něm líbí. Mám taková svá dvířka, kterými si můžu projít do jakéhokoliv světa, co budu chtít. Třeba do světa, kde jsou všechny květiny vlastně lízátka a kde se dá chodit po mracích. Světy, kde se dá létat.
A já vám povídám, že já jednou létat budu. Budu si žít ve svém světě. A je jedno, jestli je reálný a nebo ne.
Jak chceš popsat svět 26 znaky??
Jsou to asi 3 roky, kdy jsem Matrix viděla poprvé. A musím říct, že bych se nedivila tomu, kdyby tohle všechno bylo jen v našich hlavách. Nadruhou stranu se umímtak hodně ztratit ve své vlastní hlavě, že nevím, kde by se všechny ty světy braly.
Tak jako tak občas pochybuji o realitě. Občas mi to tu nepřipadá skutečné. A myslím, že se to nestává jen mě (nebo v to alespoň doufám, ale minimálně pár lidí v polstrovaných pokojích by rozhodně souhlasilo).
Občas se prostě ztratím. Ve své vlastní mysli. A to ztracení je příjemné. Je krásné, je dokonalé. Problém pak je, když se má člověk vrátit. Vrátit se není problém, problém je, že tady nejsou věci tak, jak se mi líbí. Většinu času jsou naprosto jinak. Vím, že věci nemůžou být nikdy ideální. A naprosto ideální bych je nechtěla. Ale jsou věci, které bych chtěla trochu napravit a předělat.
"Vylez za mnou na lokomotivu"
"Spadnu"
"Nespadneš, chyť se"
A chytil se. A držel i když věděl, že nemá. Protože o pár vagónů dál byl problém.
Takový ten podivný pohled, když položíte svje čelo na čelo někoho jiného.
Modré oči a úsměv.
A pak třeba i něco víc.
Jenže tohle bylo přesně to, co nebyla realita. A nejhorší je, že jsem si to ani nevymyslela. A třeba bych se už neprobudila. A jen dál seděla na lokomotivě.
Tohle je svět, který ovládat nedokážu, ale pak je tu ještě jeden.
Můj svět fantazie, kde se děje všechno. Svět, kde jsou draci, víly a mluvící zvířata. To je svět, který mám v hlavě a moc se mi v něm líbí. Mám taková svá dvířka, kterými si můžu projít do jakéhokoliv světa, co budu chtít. Třeba do světa, kde jsou všechny květiny vlastně lízátka a kde se dá chodit po mracích. Světy, kde se dá létat.
A já vám povídám, že já jednou létat budu. Budu si žít ve svém světě. A je jedno, jestli je reálný a nebo ne.
Jak chceš popsat svět 26 znaky??
Komentáře
Okomentovat