Mám barvu na keramiku. Čtu super knížku. Ve škole zatim všechno chápu.
Vlastně si teď nemám na co stěžovat. Až na to, na co si stěžuju obvykle.
Asi si pořídím nové vlasy. Jen tak naobčas.
Zítra vyrabuju co zbyde v sekáči. A dojdu si pro svůj nový korzet. (Protože, když už mám tu 'super postavu', tak ať to je občas i vidět.)
A jelikož mám barvu na keramiku, tak začnu přípravu dárků. Protože víkendoví čas není moc velký čas. Sice plíst můžu kdekoliv, ale vypalovat keramiku budu spíš doma. A když to musí aspoň 24 hodin schnout.
Teď řeším takové dilema. Co za nápis. Jestli 'Mé ženě' nebo 'Pro mou ženu'.. Prostě nevím.. S dědou je to ještě horší. Protože tu jsou rovnou 3 možnosti. Buď 'Nejlepšímu dědovi', 'Pro nejlepšího dědu' a nebo prostě a jednoduše 'Nejlepší děda'.... A prostě nevím. Takže ono to s tím vyráběním nebude zas tak žhavé, protože musím nejdřív vyřešit tohle.
A ještě chci dělat motýly a udělat si obraz... A vůbec. A vlastně nic z toho nemůžu dělat tady, protože na to tu nemám věci. A vozit si šicí stroj nebudu.. A malovat tu taky ne, protože nerada maluju, když se na mě někdo kouká, což by se tady klidně stát mohlo.
Takže jediné, co tu můžu dělat je čtení, psaní a pletení (až si to sem přivezu).
Občas si čtu staré články. A zjišťuji, že pomatená jsem byla vždycky. Jen si k tomu najdu nějaký jiný důvod. Ať si vzpomínám, jak si vzpomínám, nikdy nebyla doba, kdy bych byla naprosto v pořádku. A že si vzpomínám i na dětství. Vzpomínám si, jak jsem ještě v době školky povečerech brečela kvůli věcem, co se nikdy nestali. Teď se dá alespoň říct, že mám důvody. Ať jsou jakkoliv malinké, jakkoliv nesmyslné a jakkoliv k ničemu, stejně jsou.
I když jde o zašlápnutého brouka.
Nějaký superumělecnevimteďkdo jednou asi řekl, že bez utrpení se nedá tvořit. A to vidím hlavně v hudbě. Z veselých písniček se mi chce zvracet.
Možná to přecejen k něčemu bude. A nebo třeba taky ne.
Vlastně si teď nemám na co stěžovat. Až na to, na co si stěžuju obvykle.
Asi si pořídím nové vlasy. Jen tak naobčas.
Zítra vyrabuju co zbyde v sekáči. A dojdu si pro svůj nový korzet. (Protože, když už mám tu 'super postavu', tak ať to je občas i vidět.)
A jelikož mám barvu na keramiku, tak začnu přípravu dárků. Protože víkendoví čas není moc velký čas. Sice plíst můžu kdekoliv, ale vypalovat keramiku budu spíš doma. A když to musí aspoň 24 hodin schnout.
Teď řeším takové dilema. Co za nápis. Jestli 'Mé ženě' nebo 'Pro mou ženu'.. Prostě nevím.. S dědou je to ještě horší. Protože tu jsou rovnou 3 možnosti. Buď 'Nejlepšímu dědovi', 'Pro nejlepšího dědu' a nebo prostě a jednoduše 'Nejlepší děda'.... A prostě nevím. Takže ono to s tím vyráběním nebude zas tak žhavé, protože musím nejdřív vyřešit tohle.
A ještě chci dělat motýly a udělat si obraz... A vůbec. A vlastně nic z toho nemůžu dělat tady, protože na to tu nemám věci. A vozit si šicí stroj nebudu.. A malovat tu taky ne, protože nerada maluju, když se na mě někdo kouká, což by se tady klidně stát mohlo.
Takže jediné, co tu můžu dělat je čtení, psaní a pletení (až si to sem přivezu).
Občas si čtu staré články. A zjišťuji, že pomatená jsem byla vždycky. Jen si k tomu najdu nějaký jiný důvod. Ať si vzpomínám, jak si vzpomínám, nikdy nebyla doba, kdy bych byla naprosto v pořádku. A že si vzpomínám i na dětství. Vzpomínám si, jak jsem ještě v době školky povečerech brečela kvůli věcem, co se nikdy nestali. Teď se dá alespoň říct, že mám důvody. Ať jsou jakkoliv malinké, jakkoliv nesmyslné a jakkoliv k ničemu, stejně jsou.
I když jde o zašlápnutého brouka.
Nějaký superumělecnevimteďkdo jednou asi řekl, že bez utrpení se nedá tvořit. A to vidím hlavně v hudbě. Z veselých písniček se mi chce zvracet.
Možná to přecejen k něčemu bude. A nebo třeba taky ne.
Komentáře
Okomentovat