Hvězdný prach

Svá přání si dám za rámeček.
A nechám padající hvězdy mi je splnit.
Jen do toho plňte.
Vy to přece umíte, ne??
Všechny své obavy hoď za hlavu, vždyť jsme jenom hvězdný prach.
Jenom prach, který je duchem ovládám.
A ty máš strach.
Neboj.
Spřízněné duše se tejně vždycky spojí.
Znovu a znovu.
A pak se nerozpojí.
A já budu čekat.
Čekat, až mě zase vezmeš za ruku, hvězdný prachu.


Tedy, málem jsem se zbláznila, když se černá barva rozhodla, že začne víc a víc okupovat bílou. Ten akvarel mi teda dává, nikdy pořádně neposlouchá. Svým způsobem jde o koláž. Poctivě jsem se vydala na hory a vyfotila si les, abych si ho pak mohla vystřihnout a přilepit na papír.

Takhle vypadal samotný akvarelový akt, kterým jsem strávila několik hodin, jelikož se barva toulala kam neměla.
A takhle to vypadá u mě na stole v Praze. Slušelo by mu to víc na zdi, ale dělat majiteli díry do zdí pravděpodobně nesmíme.
A za tmy s rozsvícenýma světýlkama. Ano, moc toho vidět nejde, oči vidí líp, než můj telefon. Ale ty světýlka zbožňuju.