Titulek

Teď nějak básním.
Asi proto, že blázním.
Protože já básníkem nikdy nebyla.
Jenže pak jsem potkala,
volný verš.
A ten se veršuje,
jedna dvě.
Protože se neveršuje.


Připadám si jako kameny ve zdech starého hradu.
Rozpadám se.
Potřebuji člověka, který rozehřeje ten ostrý kousek ledu, co zapadnul mi pod žebra.
Bolí, studí, pálí.. A ne a ne se rozpustit. Už skoro začínám pochybovat, že to někdo zvládne.
Protože proč by to dělal. Vždyť nemám, co nabídnout. Přece najít holku jako já je lehké. Ale najít kluka jako je on je úkol hodný Sherlocka.
A já vím, a vidím a tuším.. Pokaždé mi bylo nakonec řečeno, že co tuším je správně. A tak teď nevím, jestli chci tušit správně a nebo ne. Protože i jestli to je tak, jak si myslím, tak to stejně je k ničemu. Protože moje duše tohle asi nezvládne. Asi radši odletí.
Nic nemůžu. Jediné, co zvládám jsou domácí úkoly. Teda.. Tak trochu. Spíš je to tak nějak, že abych nepřemýšlela, jediné, co se dá dělat, jsou úkoly. A nebo si číst, ale u toho teď dost usínám. A nebo zírat do blba. To mi jde dobře. A přitom klimbat.
Je to nějakou dobu, co jsem se rozhodla pro sebedestrukci. Takový tím způsobem, kterým to dělá pan Franz. Prostě dělat hodně věcí. Jenže mě to nejde. Protože já nedokážu dělat věci, když nemám náladu a přemáhat svou energii taky nezvládám.
Připadám si jako skořápka, které všechno utíká prasklinami.
Kocour si mi vlezl do kufru.
Byla jsem na hradě.
Byla jsem v IQlandii (vhledem k mému nadšení asi i vyrobím článek).
Byla jsem.