Člověk by řekl, že když si vymyslí pravidlo, které sice ublíží někomu dalšímu, ale jemu by mělo usnadnit život, tak ho i bude dodržovat.
A nebo třeba ne a pak se bude ubližovat trochu míň.
Osobně nevím, co mám radši. Jestli to, když je ono proavidlo dodržováno, či ne. Možná, že díky jeho dodržování jsem míň přemýšlela a víc dělala, co mám. A nebo ne, protože já nikdy nedělám, co mám. Možná, že díky němu bych to měla trochu lehčejší, ale nezdá ze mi. Kdo ví.
Zase se mi vrací sny s mou kočičí povahou. Ne, že by mi vadili, v oněch snech jsem šťastná jako chlechy v kožíšku chlupaté lišky, ale něco se mi na nich nelíbí. Protože mi připomínají minulost. Takovou tu minulost, kdy jsem se ještě vypisovala panu Nesmyslovi, protože on mě chápal a pomáhal mi. Po tom se mi vlastně trochu stýská, ale nějak se necítím na to, abych mu napsala.. Jakože bych to možná měla udělat. Řekla jsem si, že napíšu Vikingovi.. Musím se ozvat kamarádovi.
Pořád dělám něco do školy a přitom mi přijde, že nedělám nic. Panika. Taková ta jako před maturitou. A do toho všeho dělá můj mozek a moje srdce (které pravděpodobně ještě i někde mám) převraty na všechny strany. A já se pak divím, že se mi chce duševně zvracet.
-On se ti někdo dostal do hlavy??
-V mojí hlavě je pořád někdo. Škrábe na zdi, ale nechce ven.
Někdy mi přijde moje minulost neskutečná. Jako sen. A někdy mi přijde sen daleko skutečnější, než minulost.
Jako kdyby moje minulost a to všechno, co jsem kdysi udělala nepatřilo ke mě, ale věděla jsem to jen z doslechu. Jako kdyby to všechno bylo jen mlhavé cosi, co se už zapomnělo. Ale jen některé části. Bruslení s panem Nesmyslem si pamatuju moc dobře. Jak jsme se se znamili s panem Franzem taky.. To, jak jsem se později šíleně zamilovala do člověka, který mi úbližil ze všech nejvíc, to trochu taky, ale tady mlha začíná. Občas si vybavím nějakou situaci, ale přijde mi, že jsem to vůbec nebyla já. Ten člověk, co do tohohle šel. Jako kdybych to nebyla já, kdo pak chodil s klukem s kočičíma ouškama. Jako kdybych to nebyla já, kdo sledoval jejich hádky, kdo si myslel, že konečně našel toho, koho měl. Jako kdybych to nebyla já, kdo se bezhlavě rozhodl chodit s Orlíkem.. Moje následné čekání na pana Fraze mi přijde vcelku hodně uvěřitelné. Něco, co jsem opravdu udělala. To jak jsem kvůli němu brečela v noci v parku. A pak si našla spasitele se kterým mi bylo fajn. Se kterým mi bylo skvěle a já si to neuvědomila. Protože jsou trouba. Ale to jsem asi já. Trouba. A co vůbec nechápu... Co jsem to kurva udělala s Vikingem. To se nemělo stát, to byla blbost největší. A nejen vzhledem k okolnostem, ale vůbec.
Tak mě napadá.. Je vlastně lepší bezhlavě skočit do vztahu i když nevím, jestli má vůbec nějakou většejší šanci a nebo to nechat až když tu šanci člověk vidí zcela jasně s ostrými rohy??
A občas je fajn ty rohy trochu ohladit kapkou alkoholu.. Nepsáno pod vlivem, to až teď.
A nebo třeba ne a pak se bude ubližovat trochu míň.
Osobně nevím, co mám radši. Jestli to, když je ono proavidlo dodržováno, či ne. Možná, že díky jeho dodržování jsem míň přemýšlela a víc dělala, co mám. A nebo ne, protože já nikdy nedělám, co mám. Možná, že díky němu bych to měla trochu lehčejší, ale nezdá ze mi. Kdo ví.
Zase se mi vrací sny s mou kočičí povahou. Ne, že by mi vadili, v oněch snech jsem šťastná jako chlechy v kožíšku chlupaté lišky, ale něco se mi na nich nelíbí. Protože mi připomínají minulost. Takovou tu minulost, kdy jsem se ještě vypisovala panu Nesmyslovi, protože on mě chápal a pomáhal mi. Po tom se mi vlastně trochu stýská, ale nějak se necítím na to, abych mu napsala.. Jakože bych to možná měla udělat. Řekla jsem si, že napíšu Vikingovi.. Musím se ozvat kamarádovi.
Pořád dělám něco do školy a přitom mi přijde, že nedělám nic. Panika. Taková ta jako před maturitou. A do toho všeho dělá můj mozek a moje srdce (které pravděpodobně ještě i někde mám) převraty na všechny strany. A já se pak divím, že se mi chce duševně zvracet.
-On se ti někdo dostal do hlavy??
-V mojí hlavě je pořád někdo. Škrábe na zdi, ale nechce ven.
Někdy mi přijde moje minulost neskutečná. Jako sen. A někdy mi přijde sen daleko skutečnější, než minulost.
Jako kdyby moje minulost a to všechno, co jsem kdysi udělala nepatřilo ke mě, ale věděla jsem to jen z doslechu. Jako kdyby to všechno bylo jen mlhavé cosi, co se už zapomnělo. Ale jen některé části. Bruslení s panem Nesmyslem si pamatuju moc dobře. Jak jsme se se znamili s panem Franzem taky.. To, jak jsem se později šíleně zamilovala do člověka, který mi úbližil ze všech nejvíc, to trochu taky, ale tady mlha začíná. Občas si vybavím nějakou situaci, ale přijde mi, že jsem to vůbec nebyla já. Ten člověk, co do tohohle šel. Jako kdybych to nebyla já, kdo pak chodil s klukem s kočičíma ouškama. Jako kdybych to nebyla já, kdo sledoval jejich hádky, kdo si myslel, že konečně našel toho, koho měl. Jako kdybych to nebyla já, kdo se bezhlavě rozhodl chodit s Orlíkem.. Moje následné čekání na pana Fraze mi přijde vcelku hodně uvěřitelné. Něco, co jsem opravdu udělala. To jak jsem kvůli němu brečela v noci v parku. A pak si našla spasitele se kterým mi bylo fajn. Se kterým mi bylo skvěle a já si to neuvědomila. Protože jsou trouba. Ale to jsem asi já. Trouba. A co vůbec nechápu... Co jsem to kurva udělala s Vikingem. To se nemělo stát, to byla blbost největší. A nejen vzhledem k okolnostem, ale vůbec.
Tak mě napadá.. Je vlastně lepší bezhlavě skočit do vztahu i když nevím, jestli má vůbec nějakou většejší šanci a nebo to nechat až když tu šanci člověk vidí zcela jasně s ostrými rohy??
A občas je fajn ty rohy trochu ohladit kapkou alkoholu.. Nepsáno pod vlivem, to až teď.
Komentáře
Okomentovat