*Dlouho jsem nenapsala nic, co by mělo dějovou linii - tedy po nějaké době opět zkouším, co vykouzlí moje spisovatelské střevo.*
Šla polní cestou okolo rybníčku. Rákosí jí zpívalo svou roozstřenou píseň a mlha stoupala z hladiny víš a víš. Nevěděla, co tu dělá. Nevěděla, proč se sem vrátila. Něco jí sem táhlo.
Staré vzpomínky měla uzamčené. Kdysi je zavřela do krabičky a zahodila klíč. Byla tak důkladná, že teď už si na nic nevzpomínala. Jako kdyby jejích posledních 20let existence byla jen bílá mlha. Taková ta mlha, kterou člověk sotva projde. Taková ta těžká mlha, co říká, že je tam něco schované. A taky bylo.
Nebyla schopná si vzpomenout, co se tenkrát stalo. To, co jí donutilo ztratit paměť. Věděla jen, že se to stalo tady. Možná ve skrytu duše doufala, že když se vrátí, na všechno si vzpomene.
Vytkl jí, že mu neříká všechno. Ona věděla, že mu to ani říct nedokáže. Ať se snaží, jak se snaží, prostě ne a ne si vzpomenout.
Přešla na lávku a sedla si. Voda z vlkého dřeva jí začala pomaličku stoupat oblečením. Kdyby si jen tak mohla vzpomenout. Uslyšela křupání. Rychle se zvedla a otočila. Onen prudký pohyb způsobil, že stará prkva lávky povolila a ona se zřítila do vody. Zaplavil jí ledový chlad. Venku sice nemrzlo, ale zima už byla pořádná. Temná voda smísená s bahnem jí začala pomalu stahovat. Oblečení těžklo a ona nedokázala moc dlouho odporovat.
Když jí řasy stáhli k sobě, konečně si vzpomněla. Na to, jak jí tu tenkrát ubližoval. Jak jí vyhrožoval, že jí shodí do vody. A na to, jak mu pod nohama podjelo bahno a rákosí ho stáhno pod vodu. Malé rybky začali zběsile okusovat jeho prsty. Stejně tak jako její.
Silné ruce jí vytáhli na břeh. Byla vděčná. Teď už nemusela žít v mlze.
*No, zkusila jsem to.*
Šla polní cestou okolo rybníčku. Rákosí jí zpívalo svou roozstřenou píseň a mlha stoupala z hladiny víš a víš. Nevěděla, co tu dělá. Nevěděla, proč se sem vrátila. Něco jí sem táhlo.
Staré vzpomínky měla uzamčené. Kdysi je zavřela do krabičky a zahodila klíč. Byla tak důkladná, že teď už si na nic nevzpomínala. Jako kdyby jejích posledních 20let existence byla jen bílá mlha. Taková ta mlha, kterou člověk sotva projde. Taková ta těžká mlha, co říká, že je tam něco schované. A taky bylo.
Nebyla schopná si vzpomenout, co se tenkrát stalo. To, co jí donutilo ztratit paměť. Věděla jen, že se to stalo tady. Možná ve skrytu duše doufala, že když se vrátí, na všechno si vzpomene.
Vytkl jí, že mu neříká všechno. Ona věděla, že mu to ani říct nedokáže. Ať se snaží, jak se snaží, prostě ne a ne si vzpomenout.
Přešla na lávku a sedla si. Voda z vlkého dřeva jí začala pomaličku stoupat oblečením. Kdyby si jen tak mohla vzpomenout. Uslyšela křupání. Rychle se zvedla a otočila. Onen prudký pohyb způsobil, že stará prkva lávky povolila a ona se zřítila do vody. Zaplavil jí ledový chlad. Venku sice nemrzlo, ale zima už byla pořádná. Temná voda smísená s bahnem jí začala pomalu stahovat. Oblečení těžklo a ona nedokázala moc dlouho odporovat.
Když jí řasy stáhli k sobě, konečně si vzpomněla. Na to, jak jí tu tenkrát ubližoval. Jak jí vyhrožoval, že jí shodí do vody. A na to, jak mu pod nohama podjelo bahno a rákosí ho stáhno pod vodu. Malé rybky začali zběsile okusovat jeho prsty. Stejně tak jako její.
Silné ruce jí vytáhli na břeh. Byla vděčná. Teď už nemusela žít v mlze.
*No, zkusila jsem to.*
Komentáře
Okomentovat