Včera jsem velice kulturní den. Teď se v Praze moc nepohybuji a zjistila jsem, že do konce ledna je výstava Jana Švankmajera, která bude určitě stát za to. No a když už jsem včera měla jet na koncert, tak jsem přijela o něco dřív a stihla obojí.
Jan Švankmajer dělá filmy, a velmi rád splétá všemožné části tvorů dohromady. Pamatuji si, jak jsem měla jeho rybu Alici v čítance a šíleně jsem se jí bála. Byla to kostra ryby, co měla nohy jako savec. A snad ještě čepičku. Jeho výtvory trochu připomínají úvodní video k American Horror Story - Freak show.
Promítaly se i filmy, ale trochu mě tlačil čas. I přesto jsme se na kousek podívali.
Bohužel nevím, který z filmů to byl, ale byl opravdu zvláštní. Tedy ta část, co jsme viděli. Bylo to jako nemluvné zobrazení všedního života i se všema malejma tajemstvíma, co lidé mají, se všim, co dělají potají. Takové ty věci, co nechtějí, aby někdo věděl.
*Tohle tam také nebylo, ale aspoň to tu bude rozmanité.*
Pak sem se sešla s kamarádkou a po chvíli jsme šly mrznout před Lucernu. Já totálně promrzla, ale dostali jsme se do asi 5. řady a to i přes to, že lidi se cpali takovym způsobem, že jsem litovala, že nemám paralizér.
Obecně koncerty moc nemusím, protože tam tak akorát trpím - nemůžu dýchat, lidé mě umačkávají, lepí se na mě, hází mí do obličeje vlasy a všechno tohle. Krom toho jsem skoro neměla kde stát, protože ty lidi maj nohy všude!!
Když opomineme, že na koncertech se opravdu nedá stát v první řadě a mít okolo sebe alespoň 30 cm místa, tak jsou super. Mám ráda tu atmosféru. I když pravda, že když mi nějaká blba křede mnou vrazila celou ruku do žaludku, tak se atmosféra úžívala blbě.
Každopádně - koncert byl super. Možná trochu hůř nazvučený. No ve sluchátkách mi to znělo jinak no.
Ale zjistila jsem zajímavou věc. Zjistila jsem, že už neberu zpěváky a kapely jako objekty, které by moje pubertální já umačkalo v objetí. Už je beru víc jako umělce. Jako lidi, co mi odkrývají svůj vnitřní svět a já je obdivuji kvůli tomu. Ne kvůli tomu, jak pěkně vypadaj. A že by mi vlastně až tak nevadilo je naživo nevidět. Je tam ta úžasná atmosféra to jo (i když 30stm mají o něco magičtější, bohužel :c ), ale prostě to už není tak, že bych se nutně musela jít na smrt, jen abych je viděla.
I když zhruba něco takového jsem včera dělala, protože jsem tam nemohla nechat kaamrádku. A on vás ten dav taky trochu strhne. Ale prostě už je všechny beru tak nějak jinak. Možná to nedává moc smysl, ale já to tak cejtim no.
S čímž taky souvisí to, že bych raději šla na koncert celých MCR, protože prostě mi jde o tu hudbu, o myšlenky a i když tohle je taky dobrý, tak jejich styl je krapet odlišnej.
*Měli za oknem tourbusu zapálenou svíčku.*
Ale Gee vypadal jako mrtvolka a to mám ráda. A o těch hlasech v hlavě, to bylo trochu strašidelné.
Jan Švankmajer dělá filmy, a velmi rád splétá všemožné části tvorů dohromady. Pamatuji si, jak jsem měla jeho rybu Alici v čítance a šíleně jsem se jí bála. Byla to kostra ryby, co měla nohy jako savec. A snad ještě čepičku. Jeho výtvory trochu připomínají úvodní video k American Horror Story - Freak show.
Promítaly se i filmy, ale trochu mě tlačil čas. I přesto jsme se na kousek podívali.
Bohužel nevím, který z filmů to byl, ale byl opravdu zvláštní. Tedy ta část, co jsme viděli. Bylo to jako nemluvné zobrazení všedního života i se všema malejma tajemstvíma, co lidé mají, se všim, co dělají potají. Takové ty věci, co nechtějí, aby někdo věděl.
*Tohle tam také nebylo, ale aspoň to tu bude rozmanité.*
Pak sem se sešla s kamarádkou a po chvíli jsme šly mrznout před Lucernu. Já totálně promrzla, ale dostali jsme se do asi 5. řady a to i přes to, že lidi se cpali takovym způsobem, že jsem litovala, že nemám paralizér.
Obecně koncerty moc nemusím, protože tam tak akorát trpím - nemůžu dýchat, lidé mě umačkávají, lepí se na mě, hází mí do obličeje vlasy a všechno tohle. Krom toho jsem skoro neměla kde stát, protože ty lidi maj nohy všude!!
Když opomineme, že na koncertech se opravdu nedá stát v první řadě a mít okolo sebe alespoň 30 cm místa, tak jsou super. Mám ráda tu atmosféru. I když pravda, že když mi nějaká blba křede mnou vrazila celou ruku do žaludku, tak se atmosféra úžívala blbě.
Každopádně - koncert byl super. Možná trochu hůř nazvučený. No ve sluchátkách mi to znělo jinak no.
Ale zjistila jsem zajímavou věc. Zjistila jsem, že už neberu zpěváky a kapely jako objekty, které by moje pubertální já umačkalo v objetí. Už je beru víc jako umělce. Jako lidi, co mi odkrývají svůj vnitřní svět a já je obdivuji kvůli tomu. Ne kvůli tomu, jak pěkně vypadaj. A že by mi vlastně až tak nevadilo je naživo nevidět. Je tam ta úžasná atmosféra to jo (i když 30stm mají o něco magičtější, bohužel :c ), ale prostě to už není tak, že bych se nutně musela jít na smrt, jen abych je viděla.
I když zhruba něco takového jsem včera dělala, protože jsem tam nemohla nechat kaamrádku. A on vás ten dav taky trochu strhne. Ale prostě už je všechny beru tak nějak jinak. Možná to nedává moc smysl, ale já to tak cejtim no.
S čímž taky souvisí to, že bych raději šla na koncert celých MCR, protože prostě mi jde o tu hudbu, o myšlenky a i když tohle je taky dobrý, tak jejich styl je krapet odlišnej.
*Měli za oknem tourbusu zapálenou svíčku.*
Ale Gee vypadal jako mrtvolka a to mám ráda. A o těch hlasech v hlavě, to bylo trochu strašidelné.
Komentáře
Okomentovat