Byl jsem s rodiči na plese. Ale tentokrát nechci jen psát, jak fajn akce to byla (a byla jelikož jsem se setkala s mnohými lidmy, které jinak skoro vůbec nevídám). Chci taky trochu uvést některé myšlenky, které se ke mě během večera přitoulaly.
Když je člověk za normálních okolností hobit jako já a pak si na ples vezme vysoké podpatky je to vcelku změna. Nejen pro moje nohy, které po 5ti hodinách začali trochu bolet, ale také pro můj úhel pohledu. Když je člověk vyšší najednou ten svět vidí jinak. Krom toho si zkuste běhat po schodech dolu se sklenicí plnou pití. Není to úplně jednoduché.
Ale zase ani s podpatky nemám 2 metry, což je fajn, protože když vidím ty veliké vysoké slečny, je mi jich trochu líto. Nechtěla bych mít chlapa, co je o hlavu menší, než já a že takových párů jsem viděla víc, než dost.
Asi bych neměla jedné paní pořád koukat na manžela. Byl už na prvním plese, seděl s námi u stolu a mě zaujal. Není nijak extra hezký, ale mě prostě připomíná angličana. Nevím, prostě se tak zvláštně chová, pohybuje a vypadá krapet nepatřičně. Nepatřičn je možná silné slovo, ale prostě vypadá jako kdyby se sice rád setkával s lidmi, ale oblek nebyl zrovna jeho největší kamarád a on byl prostě občas tak trochu zastrčený v rohu, zatím co jeho žena někde něco zařizuje. Krom toho naprosto úžasné tančí. Ne, že by to nějak skvěle uměl, ale spíš mě prostě uvádí v úžas. Dokud tančili společenské tance, vypadal, jako že ví co dělá. Měl to pěkně naučené akorát to k němu vůbec nesedí. Umí tančit, ale přitom i při tanci vypadá jako, že neumí. Když poté došlo na takové to rychlé pohupování do rytmu, co už rozhodně není společenským tancem ,ale spíš klubovou záležitostí, tančil přesně tak, jak vypadal. Jako když se snaží, ale neví, co má dělat. Bylo zajímavé ho pozorovat.
Když starší lidé tančí je někdy radost to pozorovat. Obzvláště jive. Staří lidé, to absolutně roztáčí a já jen tiše závidím, že mi jive nikdy nešel.
Člověk má občas nutkání vyskočit oknem na střechu a běhat ve sněhu.
A pak má taky občas nutkání zírat na pány, co hrajou na hramoniku.. Což je torchu obtíž, když oni pak zírají zpátky na vás a vy nevíte, co dělat.
Já vím, že moje podpatky klapou, ale přece není důvod se vždycky otočit, když procházím.
A já si myslim, že mi to cuba libre stejně donesete.
Občas si pak připadám duševně nezúčastněně.
Když je člověk za normálních okolností hobit jako já a pak si na ples vezme vysoké podpatky je to vcelku změna. Nejen pro moje nohy, které po 5ti hodinách začali trochu bolet, ale také pro můj úhel pohledu. Když je člověk vyšší najednou ten svět vidí jinak. Krom toho si zkuste běhat po schodech dolu se sklenicí plnou pití. Není to úplně jednoduché.
Ale zase ani s podpatky nemám 2 metry, což je fajn, protože když vidím ty veliké vysoké slečny, je mi jich trochu líto. Nechtěla bych mít chlapa, co je o hlavu menší, než já a že takových párů jsem viděla víc, než dost.
Asi bych neměla jedné paní pořád koukat na manžela. Byl už na prvním plese, seděl s námi u stolu a mě zaujal. Není nijak extra hezký, ale mě prostě připomíná angličana. Nevím, prostě se tak zvláštně chová, pohybuje a vypadá krapet nepatřičně. Nepatřičn je možná silné slovo, ale prostě vypadá jako kdyby se sice rád setkával s lidmi, ale oblek nebyl zrovna jeho největší kamarád a on byl prostě občas tak trochu zastrčený v rohu, zatím co jeho žena někde něco zařizuje. Krom toho naprosto úžasné tančí. Ne, že by to nějak skvěle uměl, ale spíš mě prostě uvádí v úžas. Dokud tančili společenské tance, vypadal, jako že ví co dělá. Měl to pěkně naučené akorát to k němu vůbec nesedí. Umí tančit, ale přitom i při tanci vypadá jako, že neumí. Když poté došlo na takové to rychlé pohupování do rytmu, co už rozhodně není společenským tancem ,ale spíš klubovou záležitostí, tančil přesně tak, jak vypadal. Jako když se snaží, ale neví, co má dělat. Bylo zajímavé ho pozorovat.
Když starší lidé tančí je někdy radost to pozorovat. Obzvláště jive. Staří lidé, to absolutně roztáčí a já jen tiše závidím, že mi jive nikdy nešel.
Člověk má občas nutkání vyskočit oknem na střechu a běhat ve sněhu.
A pak má taky občas nutkání zírat na pány, co hrajou na hramoniku.. Což je torchu obtíž, když oni pak zírají zpátky na vás a vy nevíte, co dělat.
Já vím, že moje podpatky klapou, ale přece není důvod se vždycky otočit, když procházím.
A já si myslim, že mi to cuba libre stejně donesete.
Občas si pak připadám duševně nezúčastněně.
Komentáře
Okomentovat