Utíkala zasněženou álejí. Prsty jí pomalu promrzaly a chlad postupoval i dál. Každý stín jakoby na ní zlověstně mrkal.
"Přišel tvůj čas," šeptal. Upadla na ledovce. Už se nemohla zvednout, neměla sílu. Všechnu jí sebral ten temný mrak. Ten mrak, který jí pronásledoval už kolik dní. Malátně se pokusila posadit. Moc se jí to nepovedlo. Vytáhla zapalovač, chtěla ho zahnat svetlem, protože to bylo to jediné, co na něj aspoň trochu působilo. Když vyšlehl pramínek, zvedla se.
"Vůbec se tě nebojim!" vykřikla.
"Tak proč tedy utíkáš?" pronesl mrak. Nevěděla, co dělat. Přiznat, že má strach a utéct a nebo se vzdát. Přece jí nevychovali k tomu, aby se vzdala. Zahnala mrak o pár kroků dál. Skočila pryč ze silnice. Do pole zarostlého ostružinami. Velkými ostružinami. Jak se drala skrz, trhali jí kabát a pak i oblečení pod ním. Zamotali jí nohy a ona opět upadla na zmrzlou zemi. Plamínek zapalovače smutně zhasl. Mrak jí opět dohnal. Teď vypadal spíš trochu jako mlha. Jemná hustá mlha.
"Co ode mě chceš!"
"Cožpak to není jasné? Je to buď já nebo ty. A na tomhle světě není dost místa, aby smrt mohla jen tak zmizet. Takže to musíš být ty." hutně se vznášel kolem ní. Neměla sílu odporovat. Když smrt uviděla, že se pomalu ale jistě vzdává, nečekala.
Bylo to jako kdyby její plíce naplnil jemný poletujícíc prach. Když se nadechla, vdechla jen víc toho prachu. Ucpával jí plicní sklípky. Dusil jí. Přilepil se jí na kůži. Vlétl jí i do očí. Nic neviděla. Už žádné světlo. Jen tma. Hrůzostrašná tma.
"Přišel tvůj čas," šeptal. Upadla na ledovce. Už se nemohla zvednout, neměla sílu. Všechnu jí sebral ten temný mrak. Ten mrak, který jí pronásledoval už kolik dní. Malátně se pokusila posadit. Moc se jí to nepovedlo. Vytáhla zapalovač, chtěla ho zahnat svetlem, protože to bylo to jediné, co na něj aspoň trochu působilo. Když vyšlehl pramínek, zvedla se.
"Vůbec se tě nebojim!" vykřikla.
"Tak proč tedy utíkáš?" pronesl mrak. Nevěděla, co dělat. Přiznat, že má strach a utéct a nebo se vzdát. Přece jí nevychovali k tomu, aby se vzdala. Zahnala mrak o pár kroků dál. Skočila pryč ze silnice. Do pole zarostlého ostružinami. Velkými ostružinami. Jak se drala skrz, trhali jí kabát a pak i oblečení pod ním. Zamotali jí nohy a ona opět upadla na zmrzlou zemi. Plamínek zapalovače smutně zhasl. Mrak jí opět dohnal. Teď vypadal spíš trochu jako mlha. Jemná hustá mlha.
"Co ode mě chceš!"
"Cožpak to není jasné? Je to buď já nebo ty. A na tomhle světě není dost místa, aby smrt mohla jen tak zmizet. Takže to musíš být ty." hutně se vznášel kolem ní. Neměla sílu odporovat. Když smrt uviděla, že se pomalu ale jistě vzdává, nečekala.
Bylo to jako kdyby její plíce naplnil jemný poletujícíc prach. Když se nadechla, vdechla jen víc toho prachu. Ucpával jí plicní sklípky. Dusil jí. Přilepil se jí na kůži. Vlétl jí i do očí. Nic neviděla. Už žádné světlo. Jen tma. Hrůzostrašná tma.
Komentáře
Okomentovat