Třeba v tom jsou velké maličkosti

Ostré světlo nahradila černočerná tma. Když přišel trochu k sobě ucítil, jak mu teplá krev stéká po čele. Nedokázal se otočit. Upadl opět do tmy. Probralo ho ostré bílé světlo. Když přišel k sobě, oznámili mu, že má otřes mozku, ale bude brzo v pořádku. Spolujezdkyně nepřežila. Její mozek se roztříkl po celé palubní desce. Ani doktoři nechápali, jak je to možné.
Některé příběhy takhle začínají jiné končí.
A když se to dozvěděla, byla jen ráda, že tam neseděla ona sama.


"Kdo jsi?"
"Můra."
"Noční můra?"
"Spíš denní, v noci spim."


V pozdní hodinu zazvonila na jeho zvonek. Měla v ruče malinkatou černou kočičku. Byla celá promoklá. Ani jedna už nikdy neodešla.


"Myslim, že by mě ten pocit měl spíš těšit, než děsit."
"Proč tě děsí?"
"Protože ten kosák sedí už hodinu na stejnym místě."
*A pak existují další pocity a u těch je to snad ještě horší.*


Seděla na schodech a koukala na špičky svých bot. Úsměv začátku večera jí už dávno zmizel z tváře. Lidé chodili okolo, ale nikdo jí neviděl. Nevšímal si jí. Až si jeden člověk všiml. Hej. Zvedla pohled. Asi ho ještě nikdy v životě neviděla. Ale připadal jí povědomý. "Jsi v pořádku?" zeptal se. "Nejsem," usmála se.

*Možná, že ty malé příběhy jsou mnohdy ty největší.*