Mám takový dojem, že moje pocity jsou někdy zcela unikátní. Nebo možná nejsou, ale jestli tohle prožívají i jiní, tak je to trochu smutné. A děsivé. A tak.
To, že jsem poněkud negativistická je pochopitelné. Protože škola a tak. A tak by nebylo ani tak divné, kdybych měla (opět) špatnou náladu. Jenže, já jí nemám. Jsem docela vyčerpaná a poněkud unuděná. Tu unuděnost dávám za vinu tomu, že si nedovoluji dělat nic moc nového, abych se musela učit. A taky jsem trochu rozladěná, což je v pohodě, protože to taky dává smysl.
Jenže pak tu je ještě jeden takový zvláštní pocit. Takový pocit, jak kdyby vám někdo tahal za šlachy v hrudníku a jen tak si na ně brnkal. Je to pocit tak strasně nijaký. Tak nějak mi trochu chybí, když tu není. A je pravda, že bych ho nejradši měla celou noc pro sebe. Prostě by mi stačila přítomnost, ale to není tak úplně možné. A co víc, trochu se toho bojím - kvůli minulým zkušenostem.
*dejá vu a nevím proč, divné*
A přesto to tak nějak chci. Vím, že bez něj být můžu. A ani to není nijak těžké a nepředstavitelné. Nadruhou stanu je mi s ním tak klidno. A mě není skoro nikdy klidno.
A teď se v noci budím s tím, že bych potřebovala uklidnit. Nemám noční můry, nemám sny, ze kterých se mi chce brečet, mám jen po probuzení tak strašně žádný pocit, že to až bolí. A já nevím čím to je. Oprava - trochu se mi brečet chce, ale to spíš nemožností toho, jak mi dokáže být.
Je to strašně divný.
Já se citím divná.
A tak nějak..
Zamilovaná??
Nechci tvrdit, že jsem nikdy nebyla zamilovaná, ale stejně tak nechci tvrdit, že mám přesnou definici toho, jak to vypadá. Ale tohle je fakt divný a uvítám jakákoliv vysvětlení. Protože tohle se mi zdá.. Zvláštní.
*A popravdě hlavně doufám, že mi tohle pomůže, aby to přestalo. Není to příjemné.*
To, že jsem poněkud negativistická je pochopitelné. Protože škola a tak. A tak by nebylo ani tak divné, kdybych měla (opět) špatnou náladu. Jenže, já jí nemám. Jsem docela vyčerpaná a poněkud unuděná. Tu unuděnost dávám za vinu tomu, že si nedovoluji dělat nic moc nového, abych se musela učit. A taky jsem trochu rozladěná, což je v pohodě, protože to taky dává smysl.
Jenže pak tu je ještě jeden takový zvláštní pocit. Takový pocit, jak kdyby vám někdo tahal za šlachy v hrudníku a jen tak si na ně brnkal. Je to pocit tak strasně nijaký. Tak nějak mi trochu chybí, když tu není. A je pravda, že bych ho nejradši měla celou noc pro sebe. Prostě by mi stačila přítomnost, ale to není tak úplně možné. A co víc, trochu se toho bojím - kvůli minulým zkušenostem.
*dejá vu a nevím proč, divné*
A přesto to tak nějak chci. Vím, že bez něj být můžu. A ani to není nijak těžké a nepředstavitelné. Nadruhou stanu je mi s ním tak klidno. A mě není skoro nikdy klidno.
A teď se v noci budím s tím, že bych potřebovala uklidnit. Nemám noční můry, nemám sny, ze kterých se mi chce brečet, mám jen po probuzení tak strašně žádný pocit, že to až bolí. A já nevím čím to je. Oprava - trochu se mi brečet chce, ale to spíš nemožností toho, jak mi dokáže být.
Je to strašně divný.
Já se citím divná.
A tak nějak..
Zamilovaná??
Nechci tvrdit, že jsem nikdy nebyla zamilovaná, ale stejně tak nechci tvrdit, že mám přesnou definici toho, jak to vypadá. Ale tohle je fakt divný a uvítám jakákoliv vysvětlení. Protože tohle se mi zdá.. Zvláštní.
*A popravdě hlavně doufám, že mi tohle pomůže, aby to přestalo. Není to příjemné.*
Komentáře
Okomentovat