Balada o křížku

Nebo tak něco... Neumim psát balady.
Byla jsem prý tak trochu vytesána z kamene.
Ale asi jsem spíš taková skalka (rostou na mě kytičky a jsem posypoaná kůrou).
Už od malinka se peru se stíny.
Někdy mi pomáhají hrdiní princové a někdy to zvládám sama.
A někdy taky ne.
A když je něco hotové dělá se za tím křížek.
A já to dohotovila.
A řekal jsem si, že to přece zvládnu.
A zatím... No zvládám to lépe než dřív.
V mé duši vládne neutuchající chaos.


A co se týče tohohle jednoho stínu, tak ten už odvál.
Děkuji křížku.
Ale jsou tu další stíny. A na jejich odvátí se pracuje.
Máš co dělat křížku.
Připomínat.
Pomáhat zvládat.


Je to trochu jako amulet.
Vlastně jsou tetování dost vhodná jako amulety.
Protože se to tak dělalo dřív.
Symboly.
A tak.
A teď je to dost často spíš kýč.
Díky některým.
Ale je dobré moct ke každé částečce kůže její vlastní příběh.
Je to jako jizvy.
Vlastně to trochu jsou jizvy.
Fakt to má jinou texturu.
Ale asi je to víc cítit ve větších měřítkách.


Prostě jsem chtěla říct, že mám amulet.
Amulet, co mi říká, že to zvládnu.
Možná se poplazim.
Ale zvládnu.
Prostě jo.
Dík.

(Po 7 měsících sem to konečně dopsala.)