Chvíli jsem v novém prostředí. Nové prostředí znamená nové lidi. A to znamená představování se.
Vždycky když se mám představit mám tak trochu problém. Rozhodně bych se raději představovala jako Shira, než svým jménem. Jenže to mi lidé často nerozumí a divně koukají. Což mi sice může být jedno, ale občas je fajn navázat nějaký vztah, co se ještě bude hodit.
A tak jsem se přistihla, že se tomu snažím vyhnout. Snažím se nemuset se představovat. U mnohých lidí vím jména jen proto, že dávám pozor, když se čte prezence.
Jenže tady můj problém se jmény nekončí. Já totiž zjistila, že se absolutně nedokážu stotožnit se svým jménem. Jako kdybych byla místo někoho ve škole a vždycky zapomněla, jak že se to jmenuju. Asi tak nějak opožděně slyším jen ze zvyku.
Poměrně často bych takhle reagovala i v případě, že by mě někdo oslovil mým internetovým jménem. Protože prostě mám problém dávat lidem jména a sama je přijímat.
Všimla jsem si, že u některých lidí (tedy hlavně těch nových) velmi často zapomínám, jak že se to vlastně jmenují. Protože to pro mě není důležité. Všem dávám krycí jména, když se o nich bavím. Nebo se bavím jen s nimi a přece se nepotřebuju oslovovat s někým jediným, s kým se bavím. Ve skupince je to něco jiného. I když i tam je to někdy problém.
Jsem zvyklá jen na mé dlouholeté kamarády a ženu. U těch mi to nepřijde divné a je to takové přirozené.
Ale u nových lidí mi to nejde.
Prostě jim někdy nemůžu přijít na jméno.
A je to docela smutný, protože pak i moje hlava má problém si to jméno opravdu vybavit.
Takže nejde jen o to, že se mi nechce a je to zbytečné, ale někdy to ani nejde. A to jsou lidé, jejichž jména vídám vcelku často ve zprávách.
Toho jsem si všimla také při psaní. Nedávám jména. Z části proto, že to je na mě až moc nálepkování a z části proto, že mi přijdou zbytečná. Jako kdyby je až moc definovala a až moc určovala, kdo jsou. Okamžitě by si někdo představil člověka toho jména, co zná. A to nechci. Nebo prozměnu dávám jména schválně. Ale to není moc často. Nebo jména, co ani nejsou jména. Prostě aby nedefinovala předem.
Vždycky když se mám představit mám tak trochu problém. Rozhodně bych se raději představovala jako Shira, než svým jménem. Jenže to mi lidé často nerozumí a divně koukají. Což mi sice může být jedno, ale občas je fajn navázat nějaký vztah, co se ještě bude hodit.
A tak jsem se přistihla, že se tomu snažím vyhnout. Snažím se nemuset se představovat. U mnohých lidí vím jména jen proto, že dávám pozor, když se čte prezence.
Jenže tady můj problém se jmény nekončí. Já totiž zjistila, že se absolutně nedokážu stotožnit se svým jménem. Jako kdybych byla místo někoho ve škole a vždycky zapomněla, jak že se to jmenuju. Asi tak nějak opožděně slyším jen ze zvyku.
Poměrně často bych takhle reagovala i v případě, že by mě někdo oslovil mým internetovým jménem. Protože prostě mám problém dávat lidem jména a sama je přijímat.
Všimla jsem si, že u některých lidí (tedy hlavně těch nových) velmi často zapomínám, jak že se to vlastně jmenují. Protože to pro mě není důležité. Všem dávám krycí jména, když se o nich bavím. Nebo se bavím jen s nimi a přece se nepotřebuju oslovovat s někým jediným, s kým se bavím. Ve skupince je to něco jiného. I když i tam je to někdy problém.
Jsem zvyklá jen na mé dlouholeté kamarády a ženu. U těch mi to nepřijde divné a je to takové přirozené.
Ale u nových lidí mi to nejde.
Prostě jim někdy nemůžu přijít na jméno.
A je to docela smutný, protože pak i moje hlava má problém si to jméno opravdu vybavit.
Takže nejde jen o to, že se mi nechce a je to zbytečné, ale někdy to ani nejde. A to jsou lidé, jejichž jména vídám vcelku často ve zprávách.
Toho jsem si všimla také při psaní. Nedávám jména. Z části proto, že to je na mě až moc nálepkování a z části proto, že mi přijdou zbytečná. Jako kdyby je až moc definovala a až moc určovala, kdo jsou. Okamžitě by si někdo představil člověka toho jména, co zná. A to nechci. Nebo prozměnu dávám jména schválně. Ale to není moc často. Nebo jména, co ani nejsou jména. Prostě aby nedefinovala předem.
Komentáře
Okomentovat