A další

Jeden končí a další začíná. Nic překvapivého.
Letos tu byli krize a špatné chvíle. A pak tu byli zajímavé zážitky. A pak.. Pak to začalo být všechno až moc dobré. A tam jsme teď. Je to trochu podezřelé.
Už se ani nebojím plynutí času. Teda trochu jo, ale ne úplně. (Protože zkoušky a rozhodně málo času na ně.)
Ale nakonec je teda všechno fajn. Velké úspěchy. A překvápka. A náhody.
A neustálý strach, že se probudím.
Jakože prostě je teď všechno fajn.
Moc fajn.


Jednou jsem řekla, že bych ráda šla naproti, ale nevěděla jsem kudy.
Nedávno jsem zjistila, že jsem vlastně naproti šla, anichž bych o tom měla tušení.
Někdy se prostě věci dějou samy.


A co teď dál?
Jsou věci, co bych ráda udělala.
Tyhle:
Neučit se říkat do telefonu "příjem".
Jet na Junktown.
Vyletět někam do světa s mým oblíbeným člověkem a bez kufru s kolečkama.
Dozkouškovat. Přečíst alespoň 14 knížek. (A ta, co mám rozečtenou teď se samozřejmě počítá.)
Uplíst si lehce mori svetr.
Dodělat si pokojíček.
Existovat.


To zvládnu. A vy zvládněte taky všechno.