Každý den se snažím udělat aspoň kousek toho, co mě baví. Někdy je to jen jedna upletená řádka, či přečtená stránka. Jindy se mi podaří něco namalovat (již brzy, jen, co to uschne, muhehe) nebo vyfotit.
Foukali jsme bublifuk. Asi bude mou hlavní výzvou naučit se fotit bublinky. Ony se tak všelijak hejbou, je to horší, než zvířata. Ale proč ne.
To byl poněkud spontánní nápad.
Občas si vzpomenu na něco dávného. A přijde mi, že to byl jen sen. A že se to nestalo. Jako kdyby moje vzpomínky pomalu přecházeli ve sny. A sny ve vzpomínky.
Někdy prostě přemýšlím, kdo jsem.
Čichám studený vzduch. Takový ten horský, chladný, ale ne ledový jako v zimě. Spíš trochu podzimní. Společně s mračnatou oblohou. Tak to mám ráda.
Krom toho pletu svetr. Momentálně je v fázi, kdy už trochu vypadá jako svetr. Jen stále nemá límec a tak se šíleně kroutí a musí být přišpendlen na panně. Což mi připomíná, že bych ráda co nejdřív límec dodělala (teď sem začala, takže... K dodělání jsem dost daleko) a přišila ho. A to hlavně proto, že pannu budu vcelku dost potřebovat na tvoření kostýmu na Junktown. Už mám trochu materiálu. Hlavně na oblečení - další fází budou doplňky. A přešívání. A tak.
Také stále háčkuji koberec. A to bude ještě na dlouho. Protože neni podlaha. A vůbec. Ale ta vlna je strašně příjemná.
Mám rozpracované asi 4 příběhy. Rozpracované. Na písmenka prostě nějak není ta správná nálada. Asi se bude muset zařídit.
Přemýšlím jaké to bude v létě. Přemýšlím nad letními bouřkami. Nad lehkým ochlazením a tanci v dešťi. Stání na úbočí hor a poslouchání hromů.
Nemám ráda roviny. Dlouhé roviny, kterými projíždím cestou domů. Není se v nich kde schovat. Mám ráda kopce a údolí. Záhyby. Místa, kde člověk není nikdy navrchu, pokud sám nechce. Kde si nepřipadá nepatřičně vystaven ve chvílích, kdy se potřebuje schovat. Když potřebuje být neviditelný.
Přemýšlela jsem nad tím, proč je mi přesto tak blízký Londýn. Domy mohou být moje hory. Moje kopce. V ulicích se dokáže počasí měnit téměř stejně rychle jako v horách. Někde slunce prosvítá a někde je stín.
Nechci uvíznout na rovině.
Potřebuji svá světýlka, stromy, hvězdy, oheň, potůčky a vůbec všechno. Přesto, že mám překvapivě zapřírodněný výhled z okna, příroda mi v Praze chybí. Ta možnost. Ne, že by zcela nebyla, ale doma jdu přírodou pokaždé, když vyrazím ven. Projíždím okolo i když jedu autem. A prostě tam je. Ta příroda, kterou znám. V Praze jsou jen občasné neznámé keře, aleje.. Neznám to dost a hlavně nemám tam tendenci setrvávat na těhle místech.
Až teď jsem si uvědomila.. Tohle mě krapet ničí. Unavuje. Budu s tím muset něco udělat, jinak se rozpadnu.
Přejte mi štěstí. Se vším. A já udělám to samé pro vás.
Foukali jsme bublifuk. Asi bude mou hlavní výzvou naučit se fotit bublinky. Ony se tak všelijak hejbou, je to horší, než zvířata. Ale proč ne.
To byl poněkud spontánní nápad.
Občas si vzpomenu na něco dávného. A přijde mi, že to byl jen sen. A že se to nestalo. Jako kdyby moje vzpomínky pomalu přecházeli ve sny. A sny ve vzpomínky.
Někdy prostě přemýšlím, kdo jsem.
Čichám studený vzduch. Takový ten horský, chladný, ale ne ledový jako v zimě. Spíš trochu podzimní. Společně s mračnatou oblohou. Tak to mám ráda.
Krom toho pletu svetr. Momentálně je v fázi, kdy už trochu vypadá jako svetr. Jen stále nemá límec a tak se šíleně kroutí a musí být přišpendlen na panně. Což mi připomíná, že bych ráda co nejdřív límec dodělala (teď sem začala, takže... K dodělání jsem dost daleko) a přišila ho. A to hlavně proto, že pannu budu vcelku dost potřebovat na tvoření kostýmu na Junktown. Už mám trochu materiálu. Hlavně na oblečení - další fází budou doplňky. A přešívání. A tak.
Také stále háčkuji koberec. A to bude ještě na dlouho. Protože neni podlaha. A vůbec. Ale ta vlna je strašně příjemná.
Mám rozpracované asi 4 příběhy. Rozpracované. Na písmenka prostě nějak není ta správná nálada. Asi se bude muset zařídit.
Přemýšlím jaké to bude v létě. Přemýšlím nad letními bouřkami. Nad lehkým ochlazením a tanci v dešťi. Stání na úbočí hor a poslouchání hromů.
Nemám ráda roviny. Dlouhé roviny, kterými projíždím cestou domů. Není se v nich kde schovat. Mám ráda kopce a údolí. Záhyby. Místa, kde člověk není nikdy navrchu, pokud sám nechce. Kde si nepřipadá nepatřičně vystaven ve chvílích, kdy se potřebuje schovat. Když potřebuje být neviditelný.
Přemýšlela jsem nad tím, proč je mi přesto tak blízký Londýn. Domy mohou být moje hory. Moje kopce. V ulicích se dokáže počasí měnit téměř stejně rychle jako v horách. Někde slunce prosvítá a někde je stín.
Nechci uvíznout na rovině.
Potřebuji svá světýlka, stromy, hvězdy, oheň, potůčky a vůbec všechno. Přesto, že mám překvapivě zapřírodněný výhled z okna, příroda mi v Praze chybí. Ta možnost. Ne, že by zcela nebyla, ale doma jdu přírodou pokaždé, když vyrazím ven. Projíždím okolo i když jedu autem. A prostě tam je. Ta příroda, kterou znám. V Praze jsou jen občasné neznámé keře, aleje.. Neznám to dost a hlavně nemám tam tendenci setrvávat na těhle místech.
Až teď jsem si uvědomila.. Tohle mě krapet ničí. Unavuje. Budu s tím muset něco udělat, jinak se rozpadnu.
Přejte mi štěstí. Se vším. A já udělám to samé pro vás.
Komentáře
Okomentovat