Hopkala lesem. Občas se pokusila urvat větvičku a občas napít se ze studánky. V noci cítila jemnou zář. Přes den se snažila větřit.
Vyhlížela. Čekala na svou šanci.
Připadalo jí to jako věčnost. Ona věčnost měla, ale on ne. Rozhodně ne, když se do toho vloží.
V noci nemohla spát. A přes den sotva držela očka otevřená. Nemohla spát. Nesměla. Co kdyby se zrovna objevil.
Vyrušilo jí šramocení. Zbystřila. Šel nejtišeji, co uměl, ale jejím uším neunikl. Byl to on. Větvičky mu křupaly pod nohama, když se blížil k mostu. Stála schovaná dole po proudu. Klidná. Stála a sledovala. Odcházel. Začala ho pronásledovat. Potichu, jak jen dokázala. Zcela neslyšně pro obyčejného člověka.
Šel dál lesem. Myslel si, že ví kde je. Ale to nevěděl, kdo ho sleduje. Od posledního setkání získala nové zkušenosti. Věděla, jak si pohrát s jeho myslí. Věděla, že ho tu potřebuje zdržet, dokud se nesetmí. Dokud nebude mít svou šanci. Ve dne by to nešlo. Ne e. Chce to tmu. Tu tajemnou tmu, která je jen v lesích. Těch hlubokých.
A noci se nedá vyhnout.
Konečně sešel z cesty. To byla její chvíle. Potichu ho sledovala, a když se přiblížil k mokřadům, vyběhla. Lekl se a její plán se dal do pohybu. Vběhl přímo do jedné z pastí. Listí hezky nakladené na močále. Ona se nepropadá ani do měkoučkého mechu. On zahučel do vody po kolena. Byla na něm vidět panika. Stoupla si k břehu a pozorovala ho. Zíral na ní. Už věděl, co ho čeká, ale nechtěl se vzdát. Pokusil se zvednout jednu nohu a zapadl po pás. Křičel. Postupně se propadal. Za chvíli mu koukaly už jen ruce a hlava.
Vykročila k němu. Pokusil se jí zachytit, ale vůbec se jí nedokázal dotknout. Čumákem se dotkla jeho čela a on pomalu plynule zaplul pod hladinu. Les utichl.
Počkala na poslední bublinku, otočila se a odešla. Teď mohla jít v klidu spát.
Vyhlížela. Čekala na svou šanci.
Připadalo jí to jako věčnost. Ona věčnost měla, ale on ne. Rozhodně ne, když se do toho vloží.
V noci nemohla spát. A přes den sotva držela očka otevřená. Nemohla spát. Nesměla. Co kdyby se zrovna objevil.
Vyrušilo jí šramocení. Zbystřila. Šel nejtišeji, co uměl, ale jejím uším neunikl. Byl to on. Větvičky mu křupaly pod nohama, když se blížil k mostu. Stála schovaná dole po proudu. Klidná. Stála a sledovala. Odcházel. Začala ho pronásledovat. Potichu, jak jen dokázala. Zcela neslyšně pro obyčejného člověka.
Šel dál lesem. Myslel si, že ví kde je. Ale to nevěděl, kdo ho sleduje. Od posledního setkání získala nové zkušenosti. Věděla, jak si pohrát s jeho myslí. Věděla, že ho tu potřebuje zdržet, dokud se nesetmí. Dokud nebude mít svou šanci. Ve dne by to nešlo. Ne e. Chce to tmu. Tu tajemnou tmu, která je jen v lesích. Těch hlubokých.
A noci se nedá vyhnout.
Konečně sešel z cesty. To byla její chvíle. Potichu ho sledovala, a když se přiblížil k mokřadům, vyběhla. Lekl se a její plán se dal do pohybu. Vběhl přímo do jedné z pastí. Listí hezky nakladené na močále. Ona se nepropadá ani do měkoučkého mechu. On zahučel do vody po kolena. Byla na něm vidět panika. Stoupla si k břehu a pozorovala ho. Zíral na ní. Už věděl, co ho čeká, ale nechtěl se vzdát. Pokusil se zvednout jednu nohu a zapadl po pás. Křičel. Postupně se propadal. Za chvíli mu koukaly už jen ruce a hlava.
Vykročila k němu. Pokusil se jí zachytit, ale vůbec se jí nedokázal dotknout. Čumákem se dotkla jeho čela a on pomalu plynule zaplul pod hladinu. Les utichl.
Počkala na poslední bublinku, otočila se a odešla. Teď mohla jít v klidu spát.
Komentáře
Okomentovat