Asi patřím do generace, která je hodně internetová.
(Všechny možný plusy a mínusy už se všude probrali - chci mluvit o setkávání a psaní.)
Chodím ráda ven a bavím s lidmi na živo. S lidmi, které znám.
A to někteří nedokážou pochopit.
Tedy nechápou, že mě opravdu člověk pouhým pozdravem neokouzlí tak, že ho budu hned chtít vidět naživo. Jakoby nebyli schopni využít tuhle vymoženost - a tedy si nějakou chvíli psát. A pak se uvidí. Pak působí, jakoby nedokázali zaujmout jinak než naživo. Jako vážně - písmenka jsou důležitá.
Ne, hned pojď ven, to se člověk nejlíp pozná.
Jojo, u normálních lidí to tak asi funguje. Jenže překvapivě nejsem normální a obvykle jsem na prvním setkání tak nervózní, že se nechovám tak, jak bych se normálně chovala.
Krom toho člověk nedokáže utéct, když se mu zachce. Nebo teoreticky jo, ale já moc rychle neběhám.
Je pravda, že přes počítat si člověk může všechno promyslet a najít - ale já jsem trubka a tohle moc často stejně nedělám.. Plácám hlouposti a pak se sama sobě divím.
A lidé, co nedokážou druhého respektovat nejsou na setkávání vhodní.
Na druhou stranu mi připadá, že se mi občas někdo bojí napsat. Ale vážně, já si povídám ráda - z druhé strany kabelu z tepla pokoje. Takže.. Se mě nebojte, po netu kousat neumim.
Protože já vlastně ráda poznávám nové lidi, jen jsem trochu podezíravá k těm, co tvrdí, že se jim líbim.
(A taky se nebojte ptát na věci, co s blogem nesouvisí, protože nejhůř vám řeknu, že na něco takovýho odpovídat nebudu a to už by muselo bejt něco.)
A taky si ráda jen tak píšu, protože jsem docela ukecaný člověk.
Často se mi teď mění nálada. Nevím úplně proč, ale je to častější, než obvykle. Což je vlastně docela... Fajn. Protože když mi je smutno, tak si potřebuju povídat, abych nepřemýšlela a když je mi fajn, tak sem upovídaná sama od sebe.
Tedy hlavní sdělení - když už ty internety máme, tak je taky používejme.
(Všechny možný plusy a mínusy už se všude probrali - chci mluvit o setkávání a psaní.)
Chodím ráda ven a bavím s lidmi na živo. S lidmi, které znám.
A to někteří nedokážou pochopit.
Tedy nechápou, že mě opravdu člověk pouhým pozdravem neokouzlí tak, že ho budu hned chtít vidět naživo. Jakoby nebyli schopni využít tuhle vymoženost - a tedy si nějakou chvíli psát. A pak se uvidí. Pak působí, jakoby nedokázali zaujmout jinak než naživo. Jako vážně - písmenka jsou důležitá.
Ne, hned pojď ven, to se člověk nejlíp pozná.
Jojo, u normálních lidí to tak asi funguje. Jenže překvapivě nejsem normální a obvykle jsem na prvním setkání tak nervózní, že se nechovám tak, jak bych se normálně chovala.
Krom toho člověk nedokáže utéct, když se mu zachce. Nebo teoreticky jo, ale já moc rychle neběhám.
Je pravda, že přes počítat si člověk může všechno promyslet a najít - ale já jsem trubka a tohle moc často stejně nedělám.. Plácám hlouposti a pak se sama sobě divím.
A lidé, co nedokážou druhého respektovat nejsou na setkávání vhodní.
Na druhou stranu mi připadá, že se mi občas někdo bojí napsat. Ale vážně, já si povídám ráda - z druhé strany kabelu z tepla pokoje. Takže.. Se mě nebojte, po netu kousat neumim.
Protože já vlastně ráda poznávám nové lidi, jen jsem trochu podezíravá k těm, co tvrdí, že se jim líbim.
(A taky se nebojte ptát na věci, co s blogem nesouvisí, protože nejhůř vám řeknu, že na něco takovýho odpovídat nebudu a to už by muselo bejt něco.)
A taky si ráda jen tak píšu, protože jsem docela ukecaný člověk.
Často se mi teď mění nálada. Nevím úplně proč, ale je to častější, než obvykle. Což je vlastně docela... Fajn. Protože když mi je smutno, tak si potřebuju povídat, abych nepřemýšlela a když je mi fajn, tak sem upovídaná sama od sebe.
Tedy hlavní sdělení - když už ty internety máme, tak je taky používejme.
Komentáře
Okomentovat