Byla to náhoda, které nechtěla věřit. Neustále nad tím přemýšlela, ale nechtěla se nechat.
A pak šli ven a bylo to v tahu. Byli si až moc podobní.
On žil ve světě, který chtěla znát. A ona mu chtěla ukazovat kouzla.
Chtěli navštívit stejná místa.
Víte, jak si i třeba nechtěně vysníte osobu, ale nikdy jí nepotkáte?? A ono to nevadí, ale ona jí potkala.
Všechno se dělo tak plíživě a ona si najednou uvědomila, že jí je tak fajn, jako ještě nikdy. Tak skutečně dobře. Jakoby ty dribné problémy, které jí vždy ničily konečně viděla jako drobnosti. Říkala mu o věcech, kterých se bála, zcela beze strachu. Plnili se jí ty nejobyčejnější sny, které měla.. Ty, které jsou tak obyčejné, až jsou skoro nemožné. Věřila tomu, že je tam, kde má být. (Protože čast osi člověk říká, jestli neni někde špatně.)
Chodili do noci povenku. A ona se zamilovala do nočního vzduchu a jeho blízkosti. Do pocitů, kterých se dřív tak bála. Získala zpět svojí odvadu. Věřila, že dokáže vše. Že jí nic nezastaví. A že bude mít svého komplice napořád u sebe. Aby ho mohla obejmout, když to bude potřebovat.
Chtěla ho vzít na místa, která jí utvořila. Chtěla sedět na balkoně a foukat vodnicový kouř do bublinek. Chtěla ležet u ohniště a pozorovat hvězdy, někde na mýtince. Jenže některé věci se dělají těžko v zimě a tak čekala na léto. Na leto, kterého se nikdy nedočkala.
Cítila, že ztrácí svou osobnost. Řekla to nahlas, ale jakoby slova nic neznamenala. Jako by je nemyslela vážně. Nevěřila sama sobě. A pak to zaskřípalo. Občas se jí chtělo se jen tak rozbrečet.
Ten pocit už dlouho nezažila.
Měla mluvit, ale nemluvila.
Chtěla vědět, co se děje.
A pak se to dozvěděla.
A více nic.
A pak šli ven a bylo to v tahu. Byli si až moc podobní.
On žil ve světě, který chtěla znát. A ona mu chtěla ukazovat kouzla.
Chtěli navštívit stejná místa.
Víte, jak si i třeba nechtěně vysníte osobu, ale nikdy jí nepotkáte?? A ono to nevadí, ale ona jí potkala.
Všechno se dělo tak plíživě a ona si najednou uvědomila, že jí je tak fajn, jako ještě nikdy. Tak skutečně dobře. Jakoby ty dribné problémy, které jí vždy ničily konečně viděla jako drobnosti. Říkala mu o věcech, kterých se bála, zcela beze strachu. Plnili se jí ty nejobyčejnější sny, které měla.. Ty, které jsou tak obyčejné, až jsou skoro nemožné. Věřila tomu, že je tam, kde má být. (Protože čast osi člověk říká, jestli neni někde špatně.)
Chodili do noci povenku. A ona se zamilovala do nočního vzduchu a jeho blízkosti. Do pocitů, kterých se dřív tak bála. Získala zpět svojí odvadu. Věřila, že dokáže vše. Že jí nic nezastaví. A že bude mít svého komplice napořád u sebe. Aby ho mohla obejmout, když to bude potřebovat.
Chtěla ho vzít na místa, která jí utvořila. Chtěla sedět na balkoně a foukat vodnicový kouř do bublinek. Chtěla ležet u ohniště a pozorovat hvězdy, někde na mýtince. Jenže některé věci se dělají těžko v zimě a tak čekala na léto. Na leto, kterého se nikdy nedočkala.
Cítila, že ztrácí svou osobnost. Řekla to nahlas, ale jakoby slova nic neznamenala. Jako by je nemyslela vážně. Nevěřila sama sobě. A pak to zaskřípalo. Občas se jí chtělo se jen tak rozbrečet.
Ten pocit už dlouho nezažila.
Měla mluvit, ale nemluvila.
Chtěla vědět, co se děje.
A pak se to dozvěděla.
A více nic.
Komentáře
Okomentovat