Bloumala parkem a přemýšlela.
Jak to jen říct? Jak to vyslovit? A co mi pak řekne?
Zlatavé světlo proklouzávalo mezi listy a barvilo je. Byl to ten nejhezčí čas a ona věděla, že i když se jí vysměje, příroda jí nenechá smutnit. Sedla si na lavičku a pozorovala veverku. Pípla jí smska. "Dneska nestíhám, promiň."
Asi se bude muset smířit s konverzací na internetu. Není na tom nic zvláštního, ale některé věci chce člověk říct osobně. Nestíhá.. To je mu podobný. Vždycky si toho nabere hodně a pak nemá čas na nic jiného. Chtěla mu pomáhat, ale to nejprve musela dostat svou odpověď. Ono je totiž docela klidně možné, že nebud chtít, aby mu pomáhala. A nebo mu byla oporou. A takové ty věci, co lidé dělávají, když mají někoho rádi.
Veverky zmizeli a stejně tak slunce. Odešla domů.
Dlouho přemýšlela, jak říct všechno, co říct chce a neznít při tom jako trouba. Několikrát psala a zase mazala odstaveček o tom, co zatím řekla jen své kamarádce. Chtěla to konečně sdelit i jemu a pak třeba i světu, ale slova se hledají nejhůř, když je nutně potřebujete. Několikrát si svůj výtvor přečetla. Dost dobrý. Několik minut seděla a kroužila nad enterem. Odhodlala se.
Po několika minutách jeho kolečko zezelenalo. A nic. Stále svítilo. Ale žádná odpověď. Co se stalo? Proč neodpovídá, když jasně vidím, že tam je. Vidím ho. Přece. Nic. Ticho.
Po nějaké době se vrátila k monitoru. Pořád nic. Chvíli tupě zírala. Objevilo se "zobrazeno".
Myslím, že daleko horší, než nepřečtená zpráva je ono pověstné "zobrazeno". Protože člověk ví, že druhý se kouknul a teď ho prostě okatě ignoruje.
Pamatuju si, jak se tahle věc objevila poprvé. Někomu jsem v tu chvíli posílala odkaz a myslela jsem, že to znamená, že ho otevřel. Během hodiny jsem byla poučena c:
Nevím, čemu měla tahle věc pomoct - určitě všechno jen zhoršuje. Lidé jsou paranoidnější, podezíravější a tak..
Jak to jen říct? Jak to vyslovit? A co mi pak řekne?
Zlatavé světlo proklouzávalo mezi listy a barvilo je. Byl to ten nejhezčí čas a ona věděla, že i když se jí vysměje, příroda jí nenechá smutnit. Sedla si na lavičku a pozorovala veverku. Pípla jí smska. "Dneska nestíhám, promiň."
Asi se bude muset smířit s konverzací na internetu. Není na tom nic zvláštního, ale některé věci chce člověk říct osobně. Nestíhá.. To je mu podobný. Vždycky si toho nabere hodně a pak nemá čas na nic jiného. Chtěla mu pomáhat, ale to nejprve musela dostat svou odpověď. Ono je totiž docela klidně možné, že nebud chtít, aby mu pomáhala. A nebo mu byla oporou. A takové ty věci, co lidé dělávají, když mají někoho rádi.
Veverky zmizeli a stejně tak slunce. Odešla domů.
Dlouho přemýšlela, jak říct všechno, co říct chce a neznít při tom jako trouba. Několikrát psala a zase mazala odstaveček o tom, co zatím řekla jen své kamarádce. Chtěla to konečně sdelit i jemu a pak třeba i světu, ale slova se hledají nejhůř, když je nutně potřebujete. Několikrát si svůj výtvor přečetla. Dost dobrý. Několik minut seděla a kroužila nad enterem. Odhodlala se.
Po několika minutách jeho kolečko zezelenalo. A nic. Stále svítilo. Ale žádná odpověď. Co se stalo? Proč neodpovídá, když jasně vidím, že tam je. Vidím ho. Přece. Nic. Ticho.
Po nějaké době se vrátila k monitoru. Pořád nic. Chvíli tupě zírala. Objevilo se "zobrazeno".
Myslím, že daleko horší, než nepřečtená zpráva je ono pověstné "zobrazeno". Protože člověk ví, že druhý se kouknul a teď ho prostě okatě ignoruje.
Pamatuju si, jak se tahle věc objevila poprvé. Někomu jsem v tu chvíli posílala odkaz a myslela jsem, že to znamená, že ho otevřel. Během hodiny jsem byla poučena c:
Nevím, čemu měla tahle věc pomoct - určitě všechno jen zhoršuje. Lidé jsou paranoidnější, podezíravější a tak..
Komentáře
Okomentovat