***
"Dneska padají hvězdy."
Všichni odložili hrnečky a sklenice a vydali se na kopec. K letišti. Ze sedmi došli čtyři, ty tři další se cestou zatoulali. Ale oni se přece neztratí. Ztratit se ve vlastním městě, to by bylo poněkud hloupé.
Na letišti nikdo nebyl. Jen základna a mokrá tráva. Rum s ní trochu houpal a všichni zakláněli hlavu. Vždycky ráda objevovala lehčejší řešení a tak si lehla na zem. Někdo se k ní přidal, někdo ne. Tušili, že ne každý by se mohl zvednout.
A tam nahoře letěly. Jedna, druhá... Třetí. Vždycky bylo překvapením, kde se zrovna jaká vyloupne. A ona si přála. Měla stále stejně přání jako když složila svého tisícého jeřába, ale tentokrát to bylo ještě o něco naléhavější. Její duše byla těžší, než by si přála a rum romu nepomáhal. Ani vodka celého světa a noční kočičí oči. Nepomáhalo. Chtěla se nechat svěřit vesmíru.
Číhali tam docela dlouho. Bunda jí pomalu provlhla a jí bylo jasné, že jí brzo začne být zima. Když se frekvence velmi snížila, rozhodli se vrátit. Bylo to kouzelné a nerada se zvedala, ale šli k ní domů. Mohla být tím nezodpovědným člověkem, co se zničí na vlastní párty... Ale nebyla.
Došli zpátky a.. Chtěla bych říct, že si uvařili čaj a povídali si příběhy. Ale myslím, že další pokračování zahrnovalo alkohol, hlasitou hudbu a trampolínu. A někde mezi tím asi ještě spoustu inkriminujícího materiálu.
***
"Pojedeme na hory k jezírku, tak to bude dobře vidět."
Těžko říct, kdo z nich přišel s tímhle místem, ale s nápadem přišla ona. A D. Stejně jako loni.
Převýšení jí vždycky zamotalo hlavu, ale nenechala se. Autíčko šplhalo do kopce a nakonec tam nebyli jediní. Fotili? Tentokrát si na zem nelehala, protože byla samý prach.
V dálce se růžověla německá města a nad jedním začínala bouře. Ale přímo nad nimi bylo nebe hladké a hvězdy se pohybovaly.
Nebyla ji jistá, zda si má přít, protože její přání bylo právě plněno. Ještě to nebylo úplně ono, ale byla mu nadosah. Byla skoro tam, kde chtěla a tak jen klidně stála a pozorovala.
Cestou zpátky poprvé pocítila topení v promrzlém autíčku. Byla to příjemná změna.
***
Seděli na lavičce v parku a čekali na zprávu. Debatovali jako vždy.
Po zprávě se dali znovu na stejné místo jako loni. Ale v jiném složení.. Byla zase o něco dál svému přání. To se tak stává. Říkala si, jestli vůbec někdy. Jestli se jí splní a nebo ani ne.
Viděli družice, vesmírnou stanici a hvězd jako by bylo každý rok míň a míň. Místo už nepůsobilo tak kouzelně jako minule. Ono to nakonec je i o společnosti. Jenže někdy si člověk nemůže vybrat a být svým nejlepším kamarádem je taky složitější. Prostě to někdy tu dobrou společnost chce. A ne, že by byla špatná... Jen tenkrát byla šťastnější.
Znáte to.. Přátele jsou sice víc, ale ten jeden člověk stejně dokáže všechno rozházet nejvíc.
Doma pak přemítala nad prvním večerem...
***
Doufám, že letos doplním další..
Komentáře
Okomentovat