Prý je nejtěžší začít.
Ne, nejtěžší je najít větev. Vhodnou větev. Někdy to může trvat i dýl než rok.
Měla jsem větev i hřebíčky, ale nějak.. Moje původní větev prostě nebyla ta pravá.
Až letos na jaře soused zastřihnul prsty nějakým keřům a větví se u kontejneru objevilo habaděj. A nikomu nevadilo, že jsem domu jednu přitáhla. Ostříhala jí a ořezala. One je tak nějak pořád docela dlouhá a rozhodně delší, než původní větev.
Ale to je dobře. Víc prostoru na přívěsky.
A aby bylo jasno.. Tohle je tak možná půlka toho, čeho jsem majitelem.
(Jojo, jsem úchyl na přívěsky a prstýnky a pak to tak dopadá...)
A to jsem ještě donutila mámu mě vzít do obi.
Ne, že bych se tam bála sama, ale.. Ono v Praze se rozhodli, že každej do chcde do obi, něbo něčeho podobnýho, má auto. A to neni pravda. Já auto nemám. A krom toho ty lepší větší kleště jso udoma v kufříku.
A ani se nikdo moc nedivil, že tam chodim s větví.
Získala jsem řetízek a háčky.
"Na co háčky?"
"No abych k tomu tam mohla přidělat ten řetěz."
"To se nijak nezamáčkne?"
"Ne, fakt ne."
Šroubování háčku je super, když se závit chytí. Do tý doby je to opruz.
A pak vysvětlit očku, ať se rozevře a zavře.. Ale nechalo se přesvědčit.
Hodněkrát sem se bouchla do prstu, když jsem zatoukala hřebíčky.
Naštěstí bouchám mírně.
A teď je konečně pokoj zase trochu víc já. Teda on je docela hodně já, protože tu mám svýho Kodamu, Klub Rváčů, kterej sem si smaa vytiskla a svázala, netopýra, anglickou vlajku, galaxii... Až teď mi pomalu dochází, co jsem vlastně já. Vílí světýlka. Věčný Halloween. Příroda a nesourodé barvy.
Zelená a modrá, pro blázna dobrá...
Ne, nejtěžší je najít větev. Vhodnou větev. Někdy to může trvat i dýl než rok.
Měla jsem větev i hřebíčky, ale nějak.. Moje původní větev prostě nebyla ta pravá.
Až letos na jaře soused zastřihnul prsty nějakým keřům a větví se u kontejneru objevilo habaděj. A nikomu nevadilo, že jsem domu jednu přitáhla. Ostříhala jí a ořezala. One je tak nějak pořád docela dlouhá a rozhodně delší, než původní větev.
Ale to je dobře. Víc prostoru na přívěsky.
A aby bylo jasno.. Tohle je tak možná půlka toho, čeho jsem majitelem.
(Jojo, jsem úchyl na přívěsky a prstýnky a pak to tak dopadá...)
A to jsem ještě donutila mámu mě vzít do obi.
Ne, že bych se tam bála sama, ale.. Ono v Praze se rozhodli, že každej do chcde do obi, něbo něčeho podobnýho, má auto. A to neni pravda. Já auto nemám. A krom toho ty lepší větší kleště jso udoma v kufříku.
A ani se nikdo moc nedivil, že tam chodim s větví.
Získala jsem řetízek a háčky.
"Na co háčky?"
"No abych k tomu tam mohla přidělat ten řetěz."
"To se nijak nezamáčkne?"
"Ne, fakt ne."
Šroubování háčku je super, když se závit chytí. Do tý doby je to opruz.
A pak vysvětlit očku, ať se rozevře a zavře.. Ale nechalo se přesvědčit.
Hodněkrát sem se bouchla do prstu, když jsem zatoukala hřebíčky.
Naštěstí bouchám mírně.
A teď je konečně pokoj zase trochu víc já. Teda on je docela hodně já, protože tu mám svýho Kodamu, Klub Rváčů, kterej sem si smaa vytiskla a svázala, netopýra, anglickou vlajku, galaxii... Až teď mi pomalu dochází, co jsem vlastně já. Vílí světýlka. Věčný Halloween. Příroda a nesourodé barvy.
Zelená a modrá, pro blázna dobrá...
Komentáře
Okomentovat