Myslela jsem, že už jsem jinde. Hlavně, co se anime týče. (Ale pokud máte doporučení, tak je beru c: )
A přesto..
On byl prostě sakra pěknej. Nevim, jak je možný, že můj kreslenej vkus je úplně jinej od toho reálnýho...
Potřeba ho zachránit před jeho vlastní hloupostí. Myslim, že je to můj oblíbenej motiv.
Nikdy bych netušila, že mi bude tolik záležet na někom, koho jsem nikdy nijak extra neobdivovala. A nakonec si celej den zpívám.
Viděla jsem část rozhovoru, ale nedokázala jsem ho dokoukat.
Když někdo řekne, že má v hlavě bordel a přitom se směje, nikdo mu nevěří. Prej, když se můžeš smát je všechno oukej.
Ne.
Když se smeješ, je to ještě daleko horší.
A dle všeho často nejhorší.
Protože ona je to pak už spíš prostě rezignace na zlepšení. Akceptování. A na to je potřeba dávat pozor.
Někdo démony přijme a kočíruje. Někdo se vzdá.
A nikdy nevíte, co z toho to bude.
I zašlápnutí brouka bolí.
A i mě je z toho zase o něco hůř.. Samozřejmě v podstatě bezdůvodně.
Jsem v fázi, kdy potřebuju mít hromadu různých materiálů a věci kolem sebe, ale ne naházený na skříňkách. Potřebuju věci na zdech. Rozmanitost.
Nerozumím prázdným stěnám a interiérům. A asi nikdy nebudu.
(A přitom se věcí potřebuji zbavit..)
Přemýšlím nad budoucností. Nad takovou tou nekonkrétní.
Existovat 5 dní v týdnu 8 hodin v práci a pak být schopna života.
To nezvládnu. Nemám možnost to zvládnout. Veškeré ty malé věci se prostě občas spojí dohromady a já pak nezvednu ruce na stůl. Na místo dojdu, svezu se do židle, ale pozornost a aktivita pak už nefunguje. Prostě ne.
Není to tak často naštěstí. Jenže představa, že musím fungovat celých 40 hodin týdně v tomhle prostředí...
Zvažuji. Kdyby byl týden rovnoměrnější, šlo by to. Kdyby mi nandali práci a neurčili čas, šlo by to. Kdybych si všechno mohla řídit podle sebe, možná bych byla i úspěšná.
Jenže prý se zvláštní podmínky nerady vidí.
Ale poravdě... Kdyby mi je někdo umožnil, neměla bych problém.
Asi jsem už dost sebevědomá ve vlastní existenci. Jsem. Někdy trochu sporně, ale jsem.
Moje mysl je plně přítomna a vzpomínky jsou jasnější.
Vím, kdo jsem a co se mi děje. Dělám věci a nevadí mi, když někdo hrabe minulost.
Moje existence je v pořádku i když nikdo neví, kam se vydá.
Jdu cestou. Mám plány. A pomalu dávám věci do pohybu.
A přesto..
On byl prostě sakra pěknej. Nevim, jak je možný, že můj kreslenej vkus je úplně jinej od toho reálnýho...
Potřeba ho zachránit před jeho vlastní hloupostí. Myslim, že je to můj oblíbenej motiv.
Nikdy bych netušila, že mi bude tolik záležet na někom, koho jsem nikdy nijak extra neobdivovala. A nakonec si celej den zpívám.
Viděla jsem část rozhovoru, ale nedokázala jsem ho dokoukat.
Když někdo řekne, že má v hlavě bordel a přitom se směje, nikdo mu nevěří. Prej, když se můžeš smát je všechno oukej.
Ne.
Když se smeješ, je to ještě daleko horší.
A dle všeho často nejhorší.
Protože ona je to pak už spíš prostě rezignace na zlepšení. Akceptování. A na to je potřeba dávat pozor.
Někdo démony přijme a kočíruje. Někdo se vzdá.
A nikdy nevíte, co z toho to bude.
I zašlápnutí brouka bolí.
A i mě je z toho zase o něco hůř.. Samozřejmě v podstatě bezdůvodně.
Jsem v fázi, kdy potřebuju mít hromadu různých materiálů a věci kolem sebe, ale ne naházený na skříňkách. Potřebuju věci na zdech. Rozmanitost.
Nerozumím prázdným stěnám a interiérům. A asi nikdy nebudu.
(A přitom se věcí potřebuji zbavit..)
Přemýšlím nad budoucností. Nad takovou tou nekonkrétní.
Existovat 5 dní v týdnu 8 hodin v práci a pak být schopna života.
To nezvládnu. Nemám možnost to zvládnout. Veškeré ty malé věci se prostě občas spojí dohromady a já pak nezvednu ruce na stůl. Na místo dojdu, svezu se do židle, ale pozornost a aktivita pak už nefunguje. Prostě ne.
Není to tak často naštěstí. Jenže představa, že musím fungovat celých 40 hodin týdně v tomhle prostředí...
Zvažuji. Kdyby byl týden rovnoměrnější, šlo by to. Kdyby mi nandali práci a neurčili čas, šlo by to. Kdybych si všechno mohla řídit podle sebe, možná bych byla i úspěšná.
Jenže prý se zvláštní podmínky nerady vidí.
Ale poravdě... Kdyby mi je někdo umožnil, neměla bych problém.
Asi jsem už dost sebevědomá ve vlastní existenci. Jsem. Někdy trochu sporně, ale jsem.
Moje mysl je plně přítomna a vzpomínky jsou jasnější.
Vím, kdo jsem a co se mi děje. Dělám věci a nevadí mi, když někdo hrabe minulost.
Moje existence je v pořádku i když nikdo neví, kam se vydá.
Jdu cestou. Mám plány. A pomalu dávám věci do pohybu.
Komentáře
Okomentovat