Kruci

Potřebuju se nějak zbavit pár myšlenek. A tohle je vlastně přesně ten způsob, kterym to vždycky dělám.
Poslední dobou píšu jako prase a strašně se překlapávám. Nevim, proč.

Řikala jsem si, že vlastn ěčlověka nepotřebuju. Že je mi takhle vlastně fajn a nemám čas na jiný věci.
Člověka pořád nemám.
Jenže...
Tyhle zcela nekonkrétní představy "někoho", začali být poslední dobou víc a víc konkrétní.
Ono existuje pár lidí u kterých se dá mluvit o jisté kompatabilitě. Někdy reálné, někdy trochu míň.
Holt jsem s některými lidmi víc ve světě fantazie, než v tom skutečném.


Já nemám cíl. Nějaký ultimátní cíl. Já mám cestu. A cesty jsou moc fajn.. Chci se posouvat a někam jedou prostě... Doposunout.
Buď se můžu posouvat víc ve své teenagerské verzi, nebo v té dospěláčtější. Z jistého důvodu se prolínají, ale kvůli hlavním objektům bych řekla, že jsou nějak rozdílné.
A já nevim, kterou vybrat.
I když teď vypadá jedna trochu pravděpodobněji, obě dvě mají naprosto stejný problém.
Časoprostor.

Já sem vážně dost romantická duše. Jen to občas vidim trochu jinak.
A jo, svym způsobem i rychlá jízda, kdy chci křišet "dožeň ho, zmetka" je romantika. Ale s jinejma lidma, než by měla... Neboo??

Poslední dobou strašně lehce nalézám na lidech věci, které se mi velmi líbí. Problém je, že někdy stačí jedna a mají až moc plusů. Jako rychlost a lepíky. Protože Totoro.
Ale řekněme, že tohle byl jen příjemný večer, který mi připomněl ono scházení.

Problém je v tom, že já mám ráda lidi u sebe.

A pak taky v tom, že by to mohlo bejt vzájemný. Vlastně dost možná je. A co s tim teď?
Asi budu muset začít mluvit.