Chtěla jsem zachytit náladu, pocit a téma. Protože některé chvíle umí vykouzlit vzpomínky, co nikdo nechce zapomenout.
"Takže támhleten?"
"Jo, ten vypadá zvládnutelně."
Nabrali směr a vyšli. Podél neveliké louky se ploužila cesta, která dál vedla údolím. A pak přeskakovala do dalšího. Tam ale nejdeme.
Kdo chce na vrchol, musí přes ovečky. Ale ovečky mají prudké stezky, což není výhodné cestou nahoru, ale ani cestou dolů. A přitom se musí postupovat pomalu a rychle zároveň, když chce člověk ještě před večerem dorazit domů.
A pak se cesta trochu rozšířila a stala se klidnější lesní stezkou. Mírumilovně stoupala, jak se postupně posouval čas. A pak se otevřela krajina plná vřesů a nízkých rostlin. A nad nimi kamení a skály sem tam s nějakou tou zaběhnutou netřeskou.
Tady je potřeba dávat pozor na kamínky. Ale cestou nahoru jsou obvykle dost poslušné. Poprvé za celý den pročíslo oblohu sluníčko. Odráželo se jí v očích jako dobrá nálada.
"Pořád to vidíme pozitivně?"
"Už sme se rozhodli, to nevzdáme. Zbejvá nám jenom kousek."
A byla to pravda. Už chyběla jen poslední etapa. Pár keříků a kamínků a napojí se na hřebenovou stezku, která je dovede na vršek, který si ráno vyhlédli.
Vršky mají zásadní výhodu. Je z nich úžasný výhled. Zvlášť, když se počasí rozhodne vám ho dopřát. Nemohli tomu uvěřit. Zvládli to. Vlastně tomu mohli uvěřit, protože všechno se dá zvládnout, když se chce. A jim se obvykle chtělo. Čerstvý vzduch se kolem nich proháněl a pronikal jim do plic. Jakoby se celou dobu nemohla pořádně nadechnout, až teď. I když to byla vlastně docela pravda.
V horách se mění počasí velmi rychle.
Prvních pár kapek je donutilo přestat se kochat a vydat se na cestu zpátky. První hrom je donutil přidat do kroku. Samozřejmě, že uklouzla na kamínkách, ale jedna modřina jí trápit nebude. Jen, co uviděli první blesk, zaběhli do lesa. Déšť jakoby ustal, jak se snažil prodrat hustým jehličím a nedařilo se mu to. Zatím. Zpátky tou samou cestou nebo zkratkou.
"Bude to prudší, je to rozumný?"
"Je to poloviční vzdálenost."
"Ale dvojnásobná prudkost, nepůjde nám to o moc rychleji."
Rozhodli pro původní trasu, jen v opačném směru. Kapky deště se postupně prodrali až na zem. Máčeli jim obličeje a už už přemýšleli, jestli by jen někde nepočkali. Ale déšť stále sílil a hromy se ozývali blíž a blíž.
Kdo by řekl, že stejně dlouhý úsek může trvat tak nepoměrně krátce. Cestou dolů to jde vždycky líp. I když se vám lepí bláto na paty.
Do chatky v podstatě vběhli a zabouchli za sebou, jako kdyby je někdo honil. Pak se začali smát. Zvládli to. Byli úplně promočení, ale zvládli to.
Zapálili si oheň a sledovali, jak venku létají blesky. V chatce byla pořád zima a oheň pomáhal jen pomalu. To ale nevadilo. Stejně to byl jeden z těch okamžiků, na které budou vzpomínat.
"Takže támhleten?"
"Jo, ten vypadá zvládnutelně."
Nabrali směr a vyšli. Podél neveliké louky se ploužila cesta, která dál vedla údolím. A pak přeskakovala do dalšího. Tam ale nejdeme.
Kdo chce na vrchol, musí přes ovečky. Ale ovečky mají prudké stezky, což není výhodné cestou nahoru, ale ani cestou dolů. A přitom se musí postupovat pomalu a rychle zároveň, když chce člověk ještě před večerem dorazit domů.
A pak se cesta trochu rozšířila a stala se klidnější lesní stezkou. Mírumilovně stoupala, jak se postupně posouval čas. A pak se otevřela krajina plná vřesů a nízkých rostlin. A nad nimi kamení a skály sem tam s nějakou tou zaběhnutou netřeskou.
Tady je potřeba dávat pozor na kamínky. Ale cestou nahoru jsou obvykle dost poslušné. Poprvé za celý den pročíslo oblohu sluníčko. Odráželo se jí v očích jako dobrá nálada.
"Pořád to vidíme pozitivně?"
"Už sme se rozhodli, to nevzdáme. Zbejvá nám jenom kousek."
A byla to pravda. Už chyběla jen poslední etapa. Pár keříků a kamínků a napojí se na hřebenovou stezku, která je dovede na vršek, který si ráno vyhlédli.
Vršky mají zásadní výhodu. Je z nich úžasný výhled. Zvlášť, když se počasí rozhodne vám ho dopřát. Nemohli tomu uvěřit. Zvládli to. Vlastně tomu mohli uvěřit, protože všechno se dá zvládnout, když se chce. A jim se obvykle chtělo. Čerstvý vzduch se kolem nich proháněl a pronikal jim do plic. Jakoby se celou dobu nemohla pořádně nadechnout, až teď. I když to byla vlastně docela pravda.
V horách se mění počasí velmi rychle.
Prvních pár kapek je donutilo přestat se kochat a vydat se na cestu zpátky. První hrom je donutil přidat do kroku. Samozřejmě, že uklouzla na kamínkách, ale jedna modřina jí trápit nebude. Jen, co uviděli první blesk, zaběhli do lesa. Déšť jakoby ustal, jak se snažil prodrat hustým jehličím a nedařilo se mu to. Zatím. Zpátky tou samou cestou nebo zkratkou.
"Bude to prudší, je to rozumný?"
"Je to poloviční vzdálenost."
"Ale dvojnásobná prudkost, nepůjde nám to o moc rychleji."
Rozhodli pro původní trasu, jen v opačném směru. Kapky deště se postupně prodrali až na zem. Máčeli jim obličeje a už už přemýšleli, jestli by jen někde nepočkali. Ale déšť stále sílil a hromy se ozývali blíž a blíž.
Kdo by řekl, že stejně dlouhý úsek může trvat tak nepoměrně krátce. Cestou dolů to jde vždycky líp. I když se vám lepí bláto na paty.
Do chatky v podstatě vběhli a zabouchli za sebou, jako kdyby je někdo honil. Pak se začali smát. Zvládli to. Byli úplně promočení, ale zvládli to.
Zapálili si oheň a sledovali, jak venku létají blesky. V chatce byla pořád zima a oheň pomáhal jen pomalu. To ale nevadilo. Stejně to byl jeden z těch okamžiků, na které budou vzpomínat.
Komentáře
Okomentovat