Inspirováno všema liškama a vlkama, které jsem kdy potkala a kteří patří k sobě.
Souhvězdí lišky bylo na jihovýchodě a souhvězdí vlka na severozápadě. Neznali se. Přece jen, noční obloha je dost veliká a i když oba zářili, byla mezi nimi další souhvězdí. Mnoho zvířat, mnoho hvězd, celý vesmír.
Každý den se nejprve objevila liška a do posledního okamžiku zůstal vlk. Mezi tím se postupně světlo měnilo a uprostřed nocí zářili oba stejně.
Přesně uprostřed noci se ozvala rána.
Veškeré hvězdy z nebe zmizeli a jediný, kdo zůstal, byl měsíc. Všechna zvířata spadla z hvězd na zem a nechala oblohu prázdnou. Celou černou.
Ucítila chlad za krkem a otevřela oči. Tma. Několikrát zkusila zamrkat, ale stále viděla jen tmu. Postavila se na všechny čtyři a oklepala. Chlad ustal. Stála na místě a přemýšlela. Kde to je?
Zpoza mraku vyšel měsíc a osvítil vrcholky stromů. Sníh na vršcích jiskřil. Dolů na zem dopadal jen zlomek světla, ale většině tvorů to zcela stačilo. Po lese se začala pohybovat spousta zvláštních zvířat.
Otevřel oči a uviděl noční les s popraškem sněhu. Zadíval se do nebes a uviděl pouze větve borovic. Zvedl se a popošel na místo, kde se třpytil sníh. Celé nebe bylo absolutně temné, kromě obrovského měsíce. Z nebe zmizela všechna souhvězdí. Uvědomil si, že netuší, jak se dostat zpět domů.
Začal hlasitě žalostně vít.
Cítila, že brzo přijde den a ospalost jí už pomalu doháněla. Poblíž jedněch kořenů se zastavila, zahrabala a schoulila se do maličké nory. Den přišel.
Ucítil sluneční paprsky na čumáku a otevřel oči. Den nebyl jeho dobou, ale co se dalo dělat, měl hlad jako vlk. Zavětřil a vydal se po stopě. Pomalu si začínal dělat plán. Vyčmuchá zaječí noru a počká. Jednou ven vyleze. Nebo se vrátí. A pak bude jeho.
Dočmuchal se k noře, kde se schoval. Dlouho pozoroval vchod, ale nakonec ho zmohla únava a usnul. Probudil ho až nenadálý chlad, když zašlo slunce.
Zajíc vystrčil čumák a čmuchal. Ještě kousek. Stačí jenom maličký. Odsud mě nemá šanci zavětřit. Vyběhl za ním. Byl to rychlý proces. Normálně by si vybral větší kořist, ale byl sám a byl rád i za tohohle zvláštního zajíce. Byl to zajíc, no ne?
Tu noc se objevilo prvních pár hvězd.
Pozorovala malou bílou myšku. Nic většího nenašla a v tuhle chvíli jí to už bylo jedno. Měla hlad. Už se chystala vyskočit z úkrytu, když se z nebe snesla křídla a myš jí vyfoukla. Hloupá sova.
"Nechceš se alespoň podělit?"
"Ani ne."
"No taaaak. Mám hlad."
"Měla by ses o sebe umět líp postarat nebo půjdeš zpátky na oblohu."
Liška natočila hlavu ke straně a nechápala. "Na oblohu?"
"Jsi jedna z těch nebeských, co se nám tu teď prohání po lese. Vidím ti to v očích. Měli jste si vyzkoušet život."
"Proč?"
"Kdo ví.. Každopádně je jen na vás, jak bude dlouhý. Za pár dní už někteří z vás začnou přesluhovat a dokud neumřou, zůstanou tu. Pro někoho je to tu jako nebe, pro jiného peklo. Řekla bych, že takový pegas moc dlouho nevydrží - půjdou po něm lidé. A podobně další zvláštní tvorové. Ale ty jsi liška, ty v lese přežít zvládneš. Můžeš tu být navždycky. Až do konce věků. Jen se musíš naučit líp lovit."
"Co když chci zpátky?"
"Pak jsi hloupá a klidně si umři hlady." Sova se vznesla a byla hned pryč.
Liška šla spát hladová.
Některá zvířata se zvláštních tvorů bála, jiná ne. Mnohá nepoznala rozdíl. Noční obloha se každým dnem víc a víc rozsvěcela. Obzvláště pak, když si lidé začali všímat zvláštních tvorů v lese.
Jenže trofeje jim dlouho nevydrželi. Pokud byl tvor z hvězd uloven a nikdo ho nesnědl, proměnil se po chvíli v hvězdný prach. A z člověka s trofejí byl rázem blázen.
Na noční obloze už nezbylo skoro žádné místo. Snad jen pár maličkých mezi velkými tvory. A pak dva černé fleky. Na východě a západě. Jeden menší a druhý větší.
Čich jí zavedl k jezírku. Kachna se zdála jako zajímavé zpestření, jenže ty hloupý ptáci spali na ostrůvku a namočit si kožich nepřipadá v úvahu. Měsíc a hvězdy svítili a odráželi se jí v očích. Jako ostatně vždycky.
Zklamaně seděla a pozorovala. Spí a spí. Sám od sebe mi sem žádný nepřiplave, ani nepřiletí.
Všiml si, že k jezírku přišla liška. To zní docela dobře. Zírala na ostrůvek a vůbec si ho nevšímala. Využil toho a pomalu se vydal za ní. Potichu, hlavně potichu.
Vyskočil zezadu a hned se jí snažil udávit. Nenechala se. Drápala a mířila mu přímo na oči. Kousala, ale byl silnější. V jednu chvíli mu vyklouzla a bojovně si před něj stoupla a začala vrčet. Pak si toho všimla - měl taky hvězdy v očích.
"Ty jsi jako já," zavrčela, ale trochu klidněji.
"To těžko."
"Ne vážně, že ty jsi ten, co vždy byl na obloze jako poslední?"
"To je už mnoho let."
"Na to se ale nezapomíná. Já každou noc oblohu rozsvítila jako první. Navrhuji spojenectví, můžeme si vzájemně pomoct. Lidé po nás dříve, či později půjdou a ve dvou se jim lépe ubráníme."
Spřátelili se, protože to nakonec bylo výhodné. Vlk měl sice občas chuť lišku sežrat, ale nikdy se o to znovu nepokusil. Liška ráda lovila malá zvířátka, kterých bylo v lese nespočet a vlk lovil větší kořisti, které stačili pro ně oba.
Zvykli si na sebe a když jeden zavětřil lidi, hned varoval toho druhého. Z hvězdných tvorů zbyli jen oni dva.
Někteří lidé si všimli jejich zvláštního přátelství, ale jen jeden se rozhodl právě proto z nich udělat svojí největší trofej. Zabít dvě krásná zvířata, která mají navíc nějaké zvláštní pouto? Tomu se říká životní úspěch.
Ostatní lidé si na ně zvykli a popravdě se jich trochu i báli. Přeci jen, byli to vcelku pověrčivý lidé. Když se dozvěděli o lovci, chtěli mu jeho výpravu vymluvit, ale on se nenechal. Vypravil se sám do temného lesa.
Zvířata tak akorát ztratila svou ostražitost, protože je lidé nechali být a respektovali je.
Jedním výstřelem zranil lišku. Nemohla utéct a život z ní pomalu prchal pryč. Vlk se musel rozhodnout. Buď jako zbabělec uteče, nebo se na lovce vrhne a pomstí se. Na rozhodování měl velmi málo času. Rozhodl se bojovat.
Vyrazil směrem odkud přišel výstřel a vrhl se na lovce. Liška ho varovala, ať radši utíká, ale on byl vždycky tvrdohlavý. A měl přece svojí hrdost. Zmrzačil ho, ale lovec stihl vystřelit. Vlk padnul vedle lišky. Hvězdy v jejich očích zhasly.
Druhý den k večeru si pochroumaný lovec liboval, jaké má krásné trofeje. Seděl v klidu u krbu a obdivoval svoje úlovky. Slunce pomalu začalo klesat za obzor až zapadlo úplně. Lovec podřimoval. Druhý den ráno našel místo svých trofejí jenom hrst prachu. Hvězdy už nikdy nevypadaly jako dřív.
Souhvězdí lišky bylo na jihovýchodě a souhvězdí vlka na severozápadě. Neznali se. Přece jen, noční obloha je dost veliká a i když oba zářili, byla mezi nimi další souhvězdí. Mnoho zvířat, mnoho hvězd, celý vesmír.
Každý den se nejprve objevila liška a do posledního okamžiku zůstal vlk. Mezi tím se postupně světlo měnilo a uprostřed nocí zářili oba stejně.
Přesně uprostřed noci se ozvala rána.
Veškeré hvězdy z nebe zmizeli a jediný, kdo zůstal, byl měsíc. Všechna zvířata spadla z hvězd na zem a nechala oblohu prázdnou. Celou černou.
Ucítila chlad za krkem a otevřela oči. Tma. Několikrát zkusila zamrkat, ale stále viděla jen tmu. Postavila se na všechny čtyři a oklepala. Chlad ustal. Stála na místě a přemýšlela. Kde to je?
Zpoza mraku vyšel měsíc a osvítil vrcholky stromů. Sníh na vršcích jiskřil. Dolů na zem dopadal jen zlomek světla, ale většině tvorů to zcela stačilo. Po lese se začala pohybovat spousta zvláštních zvířat.
Otevřel oči a uviděl noční les s popraškem sněhu. Zadíval se do nebes a uviděl pouze větve borovic. Zvedl se a popošel na místo, kde se třpytil sníh. Celé nebe bylo absolutně temné, kromě obrovského měsíce. Z nebe zmizela všechna souhvězdí. Uvědomil si, že netuší, jak se dostat zpět domů.
Začal hlasitě žalostně vít.
Cítila, že brzo přijde den a ospalost jí už pomalu doháněla. Poblíž jedněch kořenů se zastavila, zahrabala a schoulila se do maličké nory. Den přišel.
Ucítil sluneční paprsky na čumáku a otevřel oči. Den nebyl jeho dobou, ale co se dalo dělat, měl hlad jako vlk. Zavětřil a vydal se po stopě. Pomalu si začínal dělat plán. Vyčmuchá zaječí noru a počká. Jednou ven vyleze. Nebo se vrátí. A pak bude jeho.
Dočmuchal se k noře, kde se schoval. Dlouho pozoroval vchod, ale nakonec ho zmohla únava a usnul. Probudil ho až nenadálý chlad, když zašlo slunce.
Zajíc vystrčil čumák a čmuchal. Ještě kousek. Stačí jenom maličký. Odsud mě nemá šanci zavětřit. Vyběhl za ním. Byl to rychlý proces. Normálně by si vybral větší kořist, ale byl sám a byl rád i za tohohle zvláštního zajíce. Byl to zajíc, no ne?
Tu noc se objevilo prvních pár hvězd.
Pozorovala malou bílou myšku. Nic většího nenašla a v tuhle chvíli jí to už bylo jedno. Měla hlad. Už se chystala vyskočit z úkrytu, když se z nebe snesla křídla a myš jí vyfoukla. Hloupá sova.
"Nechceš se alespoň podělit?"
"Ani ne."
"No taaaak. Mám hlad."
"Měla by ses o sebe umět líp postarat nebo půjdeš zpátky na oblohu."
Liška natočila hlavu ke straně a nechápala. "Na oblohu?"
"Jsi jedna z těch nebeských, co se nám tu teď prohání po lese. Vidím ti to v očích. Měli jste si vyzkoušet život."
"Proč?"
"Kdo ví.. Každopádně je jen na vás, jak bude dlouhý. Za pár dní už někteří z vás začnou přesluhovat a dokud neumřou, zůstanou tu. Pro někoho je to tu jako nebe, pro jiného peklo. Řekla bych, že takový pegas moc dlouho nevydrží - půjdou po něm lidé. A podobně další zvláštní tvorové. Ale ty jsi liška, ty v lese přežít zvládneš. Můžeš tu být navždycky. Až do konce věků. Jen se musíš naučit líp lovit."
"Co když chci zpátky?"
"Pak jsi hloupá a klidně si umři hlady." Sova se vznesla a byla hned pryč.
Liška šla spát hladová.
Některá zvířata se zvláštních tvorů bála, jiná ne. Mnohá nepoznala rozdíl. Noční obloha se každým dnem víc a víc rozsvěcela. Obzvláště pak, když si lidé začali všímat zvláštních tvorů v lese.
Jenže trofeje jim dlouho nevydrželi. Pokud byl tvor z hvězd uloven a nikdo ho nesnědl, proměnil se po chvíli v hvězdný prach. A z člověka s trofejí byl rázem blázen.
Na noční obloze už nezbylo skoro žádné místo. Snad jen pár maličkých mezi velkými tvory. A pak dva černé fleky. Na východě a západě. Jeden menší a druhý větší.
Čich jí zavedl k jezírku. Kachna se zdála jako zajímavé zpestření, jenže ty hloupý ptáci spali na ostrůvku a namočit si kožich nepřipadá v úvahu. Měsíc a hvězdy svítili a odráželi se jí v očích. Jako ostatně vždycky.
Zklamaně seděla a pozorovala. Spí a spí. Sám od sebe mi sem žádný nepřiplave, ani nepřiletí.
Všiml si, že k jezírku přišla liška. To zní docela dobře. Zírala na ostrůvek a vůbec si ho nevšímala. Využil toho a pomalu se vydal za ní. Potichu, hlavně potichu.
Vyskočil zezadu a hned se jí snažil udávit. Nenechala se. Drápala a mířila mu přímo na oči. Kousala, ale byl silnější. V jednu chvíli mu vyklouzla a bojovně si před něj stoupla a začala vrčet. Pak si toho všimla - měl taky hvězdy v očích.
"Ty jsi jako já," zavrčela, ale trochu klidněji.
"To těžko."
"Ne vážně, že ty jsi ten, co vždy byl na obloze jako poslední?"
"To je už mnoho let."
"Na to se ale nezapomíná. Já každou noc oblohu rozsvítila jako první. Navrhuji spojenectví, můžeme si vzájemně pomoct. Lidé po nás dříve, či později půjdou a ve dvou se jim lépe ubráníme."
Spřátelili se, protože to nakonec bylo výhodné. Vlk měl sice občas chuť lišku sežrat, ale nikdy se o to znovu nepokusil. Liška ráda lovila malá zvířátka, kterých bylo v lese nespočet a vlk lovil větší kořisti, které stačili pro ně oba.
Zvykli si na sebe a když jeden zavětřil lidi, hned varoval toho druhého. Z hvězdných tvorů zbyli jen oni dva.
Někteří lidé si všimli jejich zvláštního přátelství, ale jen jeden se rozhodl právě proto z nich udělat svojí největší trofej. Zabít dvě krásná zvířata, která mají navíc nějaké zvláštní pouto? Tomu se říká životní úspěch.
Ostatní lidé si na ně zvykli a popravdě se jich trochu i báli. Přeci jen, byli to vcelku pověrčivý lidé. Když se dozvěděli o lovci, chtěli mu jeho výpravu vymluvit, ale on se nenechal. Vypravil se sám do temného lesa.
Zvířata tak akorát ztratila svou ostražitost, protože je lidé nechali být a respektovali je.
Jedním výstřelem zranil lišku. Nemohla utéct a život z ní pomalu prchal pryč. Vlk se musel rozhodnout. Buď jako zbabělec uteče, nebo se na lovce vrhne a pomstí se. Na rozhodování měl velmi málo času. Rozhodl se bojovat.
Vyrazil směrem odkud přišel výstřel a vrhl se na lovce. Liška ho varovala, ať radši utíká, ale on byl vždycky tvrdohlavý. A měl přece svojí hrdost. Zmrzačil ho, ale lovec stihl vystřelit. Vlk padnul vedle lišky. Hvězdy v jejich očích zhasly.
Druhý den k večeru si pochroumaný lovec liboval, jaké má krásné trofeje. Seděl v klidu u krbu a obdivoval svoje úlovky. Slunce pomalu začalo klesat za obzor až zapadlo úplně. Lovec podřimoval. Druhý den ráno našel místo svých trofejí jenom hrst prachu. Hvězdy už nikdy nevypadaly jako dřív.
Komentáře
Okomentovat