Jak si lze všimnout - hodně šiju (a pletu, ale to sem teď nepatří). Je k tomu jeden hlavné důvod - můžu si udělat jakékoliv oblečení se mi zachce. Meze jsou jen ve skladových zásobách obchodů s látkami.
Dokážu tak vytvořit věci s akorát dlouhými rukávy. Naštěstí mi hodně pomáhají střihy.
Výsledkem je to, že tvořím oblečení, které skutečně nosím. Zvlášť pokud jde o složitější věci - ty se totiž musí zásadně víc promyslet.
To zní jako spousta výhod - naprostá volnost střihu, výběr vzorů a barev, výběr materiálů a často i nižší cena. Samozřejmě, pokud nepočítám práci, to se bere jako zábava.
Jenže pak je tu taky jedna nevýhoda. A tou je - na světě už existuje mnoho oblečení. A to oblečení končí na skládkách, jak už víme. A proto tahle nevýhoda vyústila v jeden nový postup.
Jakmile mám takovýhle větší nápad na šití - nejprve se podívám do mého sekáče.
Ano, říkám mu můj sekáč, protože v žádnym jinym jsem nenakoupila tolik věcí.
A přesně tenhle postup se mi teď nedávno vyplatil hned dvakrát.
Už od minulého léta jsem pokukovala po novém saku. Moje původní oblíbené sako bylo zděděné po mámě, s přidělanými kapsami navíc, ale mohlo do pračky. To je u sak zásadní plus.
Jenže moje pokukování spočívalo spíš v tom, že jsem přemýšlela nad vhodným materiálem a nad nutností podšívky. A tak nějak jsem se zastavila u lnu. Často jsem totiž sako nosila v létě a len je takový hezký letní materiál.
No a můj sekáč je velmi specifický v tom, že jednou, zhruba za měsíc, mají vše za polovinu a pak vše za 10 korun. Nehledě na to, že už tak je všechno levný. Samozřejmě se tam občas podívám jenom proto, že jsou věci za 10 (a proto mám tolik vytahanejch svetrů).
A ani tentokrát tomu nebylo jinak - a čirou náhodou jsem tam narazila na sako se svrchní látkou ze lnu. Černé. Jen s jedním knoflíkem.
Jak to dopadlo? No vzala jsem si ho domů samozřejmě. Přidělala jsem jednu díru na knoflík (ručně, protože v tu chvíli byl stroj nemocnej - pravděpodobně jí někdy ještě dodělám na něm), vypárala jsem ramenní vycpávky (nejsem fanda) a sako samozřejmě vyprala.
No a teď vesele sakuje.
Naprosto ideální nákup.
Než se objevilo jaro, ušila jsem si nový kabát. Černý, překvapivě. Ale jak jaro pořád nešlo, já měla trochu chuť být zase jednou barevnější. Ne moc. Jedna barva stačí. No ale to se v těch černých kabátech dělá blbě. Maximálně mi koukaj barevný nohy.
A z téhle úvahy vznikl tenhle obrázek.
Měla jsem tedy v merku petrolejovou vlněnou látku a střih na oversized kabát. Ale pořád jsem se nějak neměla k rozhodnutí, že chci látku k svátku a k narozeninám by bylo pozdě - viz moje plány na letošek.
No a jelikož jsem takhle jednou měla čas, než přijel můj drahý, zabrousila jsem samozřejmě do sekáče. Aby ne, když je na nádraží. A tam jsem ho potkala. Petrolejovej kabátek.
Byl trochu kratší, než bych ráda, s kapucou a ozdobičkama. Ale i tak jsem si ho vyzkoušela, ale nebyla jsem úplně přesvědčená.
Když jsme šli na nádraží znovu, vzala jsem drahého jako poradce (a taky mám takový rituál - když na mě obleček v sekáči čeká i po pár dnech, chce ke mě do skříně) a zašli jsme znovu. Kabát tam byl a byl uznán hezkým a vhodným. Bohužel se musí dávat do čistírny, ale to teď už absolvoval a je připraven na podzim.
Z těchto úlovků mám velikou radost, protože obojí jsou poměrně těžké kousky na šití. Ne, že by to nešlo, ale tohle je rozhodně levnější a nenáročnější verze. Navíc to chápu jako tu nejlepší "recyklaci" oblečení, jaká může být. Nebo víte o lepší?
Jaký je váš názor na sekáče a podobné způsoby předávání oblečení dál?
Dokážu tak vytvořit věci s akorát dlouhými rukávy. Naštěstí mi hodně pomáhají střihy.
Výsledkem je to, že tvořím oblečení, které skutečně nosím. Zvlášť pokud jde o složitější věci - ty se totiž musí zásadně víc promyslet.
To zní jako spousta výhod - naprostá volnost střihu, výběr vzorů a barev, výběr materiálů a často i nižší cena. Samozřejmě, pokud nepočítám práci, to se bere jako zábava.
Jenže pak je tu taky jedna nevýhoda. A tou je - na světě už existuje mnoho oblečení. A to oblečení končí na skládkách, jak už víme. A proto tahle nevýhoda vyústila v jeden nový postup.
Jakmile mám takovýhle větší nápad na šití - nejprve se podívám do mého sekáče.
Ano, říkám mu můj sekáč, protože v žádnym jinym jsem nenakoupila tolik věcí.
A přesně tenhle postup se mi teď nedávno vyplatil hned dvakrát.
Už od minulého léta jsem pokukovala po novém saku. Moje původní oblíbené sako bylo zděděné po mámě, s přidělanými kapsami navíc, ale mohlo do pračky. To je u sak zásadní plus.
Jenže moje pokukování spočívalo spíš v tom, že jsem přemýšlela nad vhodným materiálem a nad nutností podšívky. A tak nějak jsem se zastavila u lnu. Často jsem totiž sako nosila v létě a len je takový hezký letní materiál.
No a můj sekáč je velmi specifický v tom, že jednou, zhruba za měsíc, mají vše za polovinu a pak vše za 10 korun. Nehledě na to, že už tak je všechno levný. Samozřejmě se tam občas podívám jenom proto, že jsou věci za 10 (a proto mám tolik vytahanejch svetrů).
A ani tentokrát tomu nebylo jinak - a čirou náhodou jsem tam narazila na sako se svrchní látkou ze lnu. Černé. Jen s jedním knoflíkem.
Jak to dopadlo? No vzala jsem si ho domů samozřejmě. Přidělala jsem jednu díru na knoflík (ručně, protože v tu chvíli byl stroj nemocnej - pravděpodobně jí někdy ještě dodělám na něm), vypárala jsem ramenní vycpávky (nejsem fanda) a sako samozřejmě vyprala.
No a teď vesele sakuje.
Naprosto ideální nákup.
Než se objevilo jaro, ušila jsem si nový kabát. Černý, překvapivě. Ale jak jaro pořád nešlo, já měla trochu chuť být zase jednou barevnější. Ne moc. Jedna barva stačí. No ale to se v těch černých kabátech dělá blbě. Maximálně mi koukaj barevný nohy.
A z téhle úvahy vznikl tenhle obrázek.
Měla jsem tedy v merku petrolejovou vlněnou látku a střih na oversized kabát. Ale pořád jsem se nějak neměla k rozhodnutí, že chci látku k svátku a k narozeninám by bylo pozdě - viz moje plány na letošek.
No a jelikož jsem takhle jednou měla čas, než přijel můj drahý, zabrousila jsem samozřejmě do sekáče. Aby ne, když je na nádraží. A tam jsem ho potkala. Petrolejovej kabátek.
Byl trochu kratší, než bych ráda, s kapucou a ozdobičkama. Ale i tak jsem si ho vyzkoušela, ale nebyla jsem úplně přesvědčená.
Když jsme šli na nádraží znovu, vzala jsem drahého jako poradce (a taky mám takový rituál - když na mě obleček v sekáči čeká i po pár dnech, chce ke mě do skříně) a zašli jsme znovu. Kabát tam byl a byl uznán hezkým a vhodným. Bohužel se musí dávat do čistírny, ale to teď už absolvoval a je připraven na podzim.
Z těchto úlovků mám velikou radost, protože obojí jsou poměrně těžké kousky na šití. Ne, že by to nešlo, ale tohle je rozhodně levnější a nenáročnější verze. Navíc to chápu jako tu nejlepší "recyklaci" oblečení, jaká může být. Nebo víte o lepší?
Jaký je váš názor na sekáče a podobné způsoby předávání oblečení dál?
Komentáře
Okomentovat