Proč jsem se na chvíli vzdala a tak

Musim se trochu ospravedlnit. Převážně sama sobě.
Co kecám. Nemám co ostravedlňovat... Ale přece jen. Chci mluvit. Teda trochu..
Přece sem si pořizovala blog, abych psala a mluvila a tyhle věci. Všechno to tvoření je spíš... To, kam se to teda posunulo no.


Stali se věci. Nepozitivní věci. Takový ty, co se jednou museli stát, ale vždycky se je snažíme oddálit. Takže tak.
Možná to i jednou vstřebám.

No a pak... Poslední dobou se zásadně míň vyjadřuju. Tvořim a mlčim. Víte jak.
Jakože minimum písmenkovejch článků a maximum fotkovejch článků.
No a já to tak úplně nechci. Jasně, že tvořim ráda. Jinak bych to přece nedělala, to dá rozum. Ale... Já jsem hodně příběhovej člověk. A nějak mám pocit, že vytvářet písmenka teď potřebuju.

Taky se tak nějak blíží doba.. Dospělákování. Za rok snad i oficiálně a ideálně i s bydlením a všema těmahle záležitostma.
To tak nějak obvykle znamená míň času... Minimálně z toho mám ten pocit. A když je míň času, tak věci trvaj dýl.. Dokážu udělat svetr za tejden a 7 sérií, ale na to musim mít volno.

No a víte co.. Jak se stane jedna špatná věc, přijde vám, že se dějou jenom špatný věci. I když to tak neni! Já vim, že neni. Je to jenom pocit, ale pocity jsou důležitý.

Komentáře