Letos jsme se s rodinou opět vrátili do Švýcarska. A tentokrát to bylo zase jiné.
Vydali jsme se na jihozápad do městečka Saanen, což je hned vedle většího městečka Gstaad. Brzo jsme zjistili, že Gstaad je podobný jako Svatý Mořic - drahý lyžařský středisko. Nejprve jsme ale prozkoumali naše městečko.
Saanen je velmi maličké městečko, ke kterému ale patří poměrně dost horských chat blízkého okolí a jeden nemalý hotel. Centrum jako takové je klidné s obchůdky s kde čím. Samozřejmě švýcarské ceny. Já tu objevila obchod s vlnou a tak jsem si po několika dnech i koupila klubíčka, čímž jsem trochu porušila svoje předsevzetí o nekupování klubíček. Ale tohle je suvenýr, to je jiný.
Mezi městečky vede turistická cestička podél řeky, kde sme taky potkali kruhy (takové ty tělocvičnové) a já si zamotala hlavu.
V městečku je hlavní nákupní třída, kde jsou samé drahé značky, docela obyčejné papírnictví a sámošky. Domečky jsou klasicky dřevěné, jako v Zermattu. A atmosféra podobná, jen údolí je širší a je tu víc aut. Nad městem se tyčí zámek, který je ale ve skutčnosti hotel. Nevadí, jako zámek vypadá.
Den druhý jsme se vydali na kopec. Byl mi slíben les, ale místo toho sem se šíleně spálila. Lesu tu je totiž pomálu - minimálně na těch svazích, co jsou relativné schůdné. A přichůzi jsem samozřejmě nadávala, že nemůžu dejchat a ještě k tomu mě dřely boty. Bez důvodu.
Na kopec vedla i lanovka, ale to přece není pro nás.
Jediná zásadní výhoda byl hotel na vršku, kde měli zmrzlinu. Jinak by totiž tahle výprava byla docela můj osobní propadák. Překvapivě totiž nemám ráda sluníčko. (Já vim, že ho potřebujeme, ale moje kůže ho nesnáší dobře.)
Po náročném dni následoval den odpočinkový. A s ním výlet do čokoládovny. Tu jsem totiž měli slíbenou a dojít na ní prostě muselo. Prezentaci měli moc pěkně udělanou, čokoládu dobrou a taky jsme si jí hromadu odvezli.
Pak jsme se ještě podívali na nedaleký hrad, který jsme za 2 hodiny prolezli, jak jsme jen mohli. A v dálkách na nás koukali mraky.
Jelikož jsme to neměli úplně daleko k Ženevskému jezeru, podívali jsme se ten samý den i tam. Protože proč ne. Přistáli jsme v jednom z měst na severovýchodě a zjistili, že tam zrovna teď probíhají nějaké slavnosti. A že tady na mě německy už nikdo mluvit nebude. Jako kdyby to v mym případě nebylo jedno.
Tam jsme taky potkali kočičku.
Následující den přišel druhý nejhlavnější zážitek. Lanové centrum. Měla jsem ho slíbené a tak jsme se na něj se ségrou vrhly. Dali jsme si obě dětské a jednu dospěláckou trasu. Já bych šla rovnou na tu pro větší děti a ty dospělácký, ale samotný se mi tady zase moc nechtělo. Nejhorší byla část, kde se muselo přejít po laně jako provazochodci a i když jsem se zavěsila do jištění, nebylo to vůbec lehký. Ale přižily jsme.
Ale lana nám nezabraly celý den. Následoval výlet do centra města u kterého lana byla a výlet na hrad. Teda zřízeninu. Na ní se vyhřívala spousta ještěrek.
Pak jsme se vrátili do městečka Zweisimenn, kde jsme prošli papírnictví, koupili pohledy, dali si zmrzku a pozorovali vrabčáky a mašinky.
Prvního srpna je švýcarský národní den. To jsme samozřejmě netušili a tak nás nejprve během výletu vylekávali dělobuchy, ale pak večer jsme pochopili. Městečko pod námi začalo prskat rachejtle a kdejaká místa na horách a i jejich vršky se rozsvěcovali. Takový malý silvestr.
Další den nastal čas nahlásit závodníky na prezenci. (Orientační běh, ještě se o něm budu zmiňovat.) Já už nezavodím, ale měla jsem letos už dva maličké závody a jeden normální městský sprint a všechny překvapivě přežila i když sem měl namále.
Jelikož jsme se tedy opět ocitli v Gstaadu. V rámci dalšího prozkoumávání jsme našli pár kešek a pár nenašli. Podívali jsme se zblízka na zámkohotel a viděli zase jiná zákoutí.
Náš poslední nezávodní den jsme vyrazili na menší kopeček, který byl vcelku příjemný. Výstup byl hlavně v lese. Ale pořád jsem byla unavená.
Taky nám už platili jízdenky na vláčky a trochu jsme se povozili. (Jízdenky pro doprovod závodníků.)
V rámci jednoho ze závodů jsem strávila den čtením u jezera v horách. A spalováním se. A jelikož jsem neměla plavky, bylo namáčení ve vodě poněkud náročné. Nespadnout tam.
Mimo to na mě přistála obrovská kobylka a tak jsem měla na chvíli novýho kámoše.
Poslední "hezký den" jsme se vydali na ledover Glacier 3000 na který jsme měli zaplacenou lanovku v rámci doprovodu závodníků.
Vyšli jsme si na vrcholky a po vrcholkovém mostě. Byli tam tkaové ty dalekohledy, ale za tyhle se vůbec nemuselo platit. Prozkoumali jsme to, co šlo, vzhledem k okolním mrakům.
Dolů na ledovec vedla buď cesta nebo lanovka. Zvolili jsme lanovku. Ledovec poněkud tál a nemyslím, že byl zrovna šťastný.
Zde se konal malý závod za jeden frank po ledovci. Bylo to bludiště z provázky a tyčkami. Běželi jsme s tátou proti sobě a já byla jenom o 16s pomalejší. Úspěch.
Pak jsme se vrátili nahoru - měli jsme totiž ještě jeden plán. Sjet s tátou nejvýše položenou bobovou dráhu v evropě.
A tady přichází taková ta zábavná část. Pro mě.
Když jsme stáli ve frontě přestali tam pouštět další lidi. Blížila se totiž bouřka. Podle předpovědi měla přijít ve 4 a bylo asi třičtvrtě na 3, tak co. Sjedeme a půjedeme domů. No jenže tak jednoduchý to nebylo. Když jsme se dostali do tý části, kde už člověk nasedá na vozítka bylo už vidět, jak se za budovou lanovky hrnou bouřkový mraky. Naštěstí to byla taková ta dráha, ze který se fakt moc nedá vylatět a tak se dalo jet hoodně rychle. Dráha začínala nahoře a zase končila nahoře, takže když jsme jeli zpátky k budově lanovky už byli vidět v ne tak velké dálce blesky. Následoval úprk za zbytkem rodiny a nacpání se do lanovky, což mě přišlo trochu zběsilé, ale pozorovat, jak lidi panikaří je vcelku vtipné.
Jízda lanovkou byla zajímací. Spousta mlhy a uprostřed jsem se zastavili. Pak sme nemohli pořádně zakotvit a nakonec jsme museli počkat v mezistanici, než bouřka přejde. To trvalo asi tak půl hodiny, nic hroznýho.
Ten den následovala jseště hromada dalších bouřek a moc pěkné bouřkové mraky a podešťové mraky.
A dozvuky se ukazovali i poránu.
V jednom z posledních dnů jsme se vydali podívat na přehradu. No co budu říkat, Fláje jsou větší. Arnensee. Ale tyhle mrtvé pařezy si získali mé sympatie.
A takhle vypadají moje suvenýry. Plus ještě dvě klubíčka, která se změní v ponožky.
Jeden bloček na akvarel, jeden na smíšená média, dvě rtěnky, guma v tužce, peří, svíčka a pohledy - některé dávali zadarmo záodníkům. Zatím jsem vyzkoušela jsem jednu rtěnku, ale myslím, že jsem si odvezla pěkné věci.
A kde jste letos byli vy??
Vydali jsme se na jihozápad do městečka Saanen, což je hned vedle většího městečka Gstaad. Brzo jsme zjistili, že Gstaad je podobný jako Svatý Mořic - drahý lyžařský středisko. Nejprve jsme ale prozkoumali naše městečko.
Saanen je velmi maličké městečko, ke kterému ale patří poměrně dost horských chat blízkého okolí a jeden nemalý hotel. Centrum jako takové je klidné s obchůdky s kde čím. Samozřejmě švýcarské ceny. Já tu objevila obchod s vlnou a tak jsem si po několika dnech i koupila klubíčka, čímž jsem trochu porušila svoje předsevzetí o nekupování klubíček. Ale tohle je suvenýr, to je jiný.
Mezi městečky vede turistická cestička podél řeky, kde sme taky potkali kruhy (takové ty tělocvičnové) a já si zamotala hlavu.
V městečku je hlavní nákupní třída, kde jsou samé drahé značky, docela obyčejné papírnictví a sámošky. Domečky jsou klasicky dřevěné, jako v Zermattu. A atmosféra podobná, jen údolí je širší a je tu víc aut. Nad městem se tyčí zámek, který je ale ve skutčnosti hotel. Nevadí, jako zámek vypadá.
Den druhý jsme se vydali na kopec. Byl mi slíben les, ale místo toho sem se šíleně spálila. Lesu tu je totiž pomálu - minimálně na těch svazích, co jsou relativné schůdné. A přichůzi jsem samozřejmě nadávala, že nemůžu dejchat a ještě k tomu mě dřely boty. Bez důvodu.
Na kopec vedla i lanovka, ale to přece není pro nás.
Jediná zásadní výhoda byl hotel na vršku, kde měli zmrzlinu. Jinak by totiž tahle výprava byla docela můj osobní propadák. Překvapivě totiž nemám ráda sluníčko. (Já vim, že ho potřebujeme, ale moje kůže ho nesnáší dobře.)
Po náročném dni následoval den odpočinkový. A s ním výlet do čokoládovny. Tu jsem totiž měli slíbenou a dojít na ní prostě muselo. Prezentaci měli moc pěkně udělanou, čokoládu dobrou a taky jsme si jí hromadu odvezli.
Pak jsme se ještě podívali na nedaleký hrad, který jsme za 2 hodiny prolezli, jak jsme jen mohli. A v dálkách na nás koukali mraky.
Jelikož jsme to neměli úplně daleko k Ženevskému jezeru, podívali jsme se ten samý den i tam. Protože proč ne. Přistáli jsme v jednom z měst na severovýchodě a zjistili, že tam zrovna teď probíhají nějaké slavnosti. A že tady na mě německy už nikdo mluvit nebude. Jako kdyby to v mym případě nebylo jedno.
Tam jsme taky potkali kočičku.
Následující den přišel druhý nejhlavnější zážitek. Lanové centrum. Měla jsem ho slíbené a tak jsme se na něj se ségrou vrhly. Dali jsme si obě dětské a jednu dospěláckou trasu. Já bych šla rovnou na tu pro větší děti a ty dospělácký, ale samotný se mi tady zase moc nechtělo. Nejhorší byla část, kde se muselo přejít po laně jako provazochodci a i když jsem se zavěsila do jištění, nebylo to vůbec lehký. Ale přižily jsme.
Ale lana nám nezabraly celý den. Následoval výlet do centra města u kterého lana byla a výlet na hrad. Teda zřízeninu. Na ní se vyhřívala spousta ještěrek.
Pak jsme se vrátili do městečka Zweisimenn, kde jsme prošli papírnictví, koupili pohledy, dali si zmrzku a pozorovali vrabčáky a mašinky.
Prvního srpna je švýcarský národní den. To jsme samozřejmě netušili a tak nás nejprve během výletu vylekávali dělobuchy, ale pak večer jsme pochopili. Městečko pod námi začalo prskat rachejtle a kdejaká místa na horách a i jejich vršky se rozsvěcovali. Takový malý silvestr.
Další den nastal čas nahlásit závodníky na prezenci. (Orientační běh, ještě se o něm budu zmiňovat.) Já už nezavodím, ale měla jsem letos už dva maličké závody a jeden normální městský sprint a všechny překvapivě přežila i když sem měl namále.
Jelikož jsme se tedy opět ocitli v Gstaadu. V rámci dalšího prozkoumávání jsme našli pár kešek a pár nenašli. Podívali jsme se zblízka na zámkohotel a viděli zase jiná zákoutí.
Náš poslední nezávodní den jsme vyrazili na menší kopeček, který byl vcelku příjemný. Výstup byl hlavně v lese. Ale pořád jsem byla unavená.
Taky nám už platili jízdenky na vláčky a trochu jsme se povozili. (Jízdenky pro doprovod závodníků.)
V rámci jednoho ze závodů jsem strávila den čtením u jezera v horách. A spalováním se. A jelikož jsem neměla plavky, bylo namáčení ve vodě poněkud náročné. Nespadnout tam.
Mimo to na mě přistála obrovská kobylka a tak jsem měla na chvíli novýho kámoše.
Poslední "hezký den" jsme se vydali na ledover Glacier 3000 na který jsme měli zaplacenou lanovku v rámci doprovodu závodníků.
Vyšli jsme si na vrcholky a po vrcholkovém mostě. Byli tam tkaové ty dalekohledy, ale za tyhle se vůbec nemuselo platit. Prozkoumali jsme to, co šlo, vzhledem k okolním mrakům.
Dolů na ledovec vedla buď cesta nebo lanovka. Zvolili jsme lanovku. Ledovec poněkud tál a nemyslím, že byl zrovna šťastný.
Zde se konal malý závod za jeden frank po ledovci. Bylo to bludiště z provázky a tyčkami. Běželi jsme s tátou proti sobě a já byla jenom o 16s pomalejší. Úspěch.
Pak jsme se vrátili nahoru - měli jsme totiž ještě jeden plán. Sjet s tátou nejvýše položenou bobovou dráhu v evropě.
A tady přichází taková ta zábavná část. Pro mě.
Když jsme stáli ve frontě přestali tam pouštět další lidi. Blížila se totiž bouřka. Podle předpovědi měla přijít ve 4 a bylo asi třičtvrtě na 3, tak co. Sjedeme a půjedeme domů. No jenže tak jednoduchý to nebylo. Když jsme se dostali do tý části, kde už člověk nasedá na vozítka bylo už vidět, jak se za budovou lanovky hrnou bouřkový mraky. Naštěstí to byla taková ta dráha, ze který se fakt moc nedá vylatět a tak se dalo jet hoodně rychle. Dráha začínala nahoře a zase končila nahoře, takže když jsme jeli zpátky k budově lanovky už byli vidět v ne tak velké dálce blesky. Následoval úprk za zbytkem rodiny a nacpání se do lanovky, což mě přišlo trochu zběsilé, ale pozorovat, jak lidi panikaří je vcelku vtipné.
Jízda lanovkou byla zajímací. Spousta mlhy a uprostřed jsem se zastavili. Pak sme nemohli pořádně zakotvit a nakonec jsme museli počkat v mezistanici, než bouřka přejde. To trvalo asi tak půl hodiny, nic hroznýho.
Ten den následovala jseště hromada dalších bouřek a moc pěkné bouřkové mraky a podešťové mraky.
A dozvuky se ukazovali i poránu.
V jednom z posledních dnů jsme se vydali podívat na přehradu. No co budu říkat, Fláje jsou větší. Arnensee. Ale tyhle mrtvé pařezy si získali mé sympatie.
A takhle vypadají moje suvenýry. Plus ještě dvě klubíčka, která se změní v ponožky.
Jeden bloček na akvarel, jeden na smíšená média, dvě rtěnky, guma v tužce, peří, svíčka a pohledy - některé dávali zadarmo záodníkům. Zatím jsem vyzkoušela jsem jednu rtěnku, ale myslím, že jsem si odvezla pěkné věci.
A kde jste letos byli vy??
Komentáře
Okomentovat