Narazila jsem na ní při akci v knihách Dobrovský.. A byla to sakra dobrá náhoda.
Příslib apokalypsy a, pro mě stále dálného, Islandu. Víc už se snad ani nalákat nedám.
Výjimečně se stane něco, co stmelí celé lidstvo, propojí osudy všech, jako by sebou zemská přitažlivost trhla a svět se na okamžik zmenšil, přiblížil, a každý jednotlivý člověk si pak pamatuje, kde byl, když se to událo nebo když se o tom dozvěděl. A někdy se svět zmenší natolik, že je z něj jenom jeden člověk. Jedna drobná lidská bytost v opuštěném zálivu. Vyčkává a sepisuje kroniku nedávných událostí, na něž nelze zapomenout.
Román Ostrov v sobě spojuje milostný příběh a mrazivou dystopii, v níž islandské dějiny postihne nečekaný obrat. Klade otázku, co lidi spojuje a co je rozděluje.
Dále se mohou objevit spoily.
Kniha má dvě linie. Možná jsem jen nedávala pozor, ale nevěděla jsem, kdo je vypravěčem jedné z nich. A tu druhou vypráv víc lidí zastupujících různé skupiny.
Island se ocitně bez komunikce. A nikdo neví, kam mizí lodě, které vyšlou do světa.
Společnost se pomalu rozpadá, protože prostě neni dost jídla pro všechny a nebude. A mimo jiné není jídlo pro "neislanďany".
V knize je krásně vidět, jak se společnost vrátí ke starým hodnotám. Ty jiné z kmene vyštve. Ale pokud se chcete starat sám o sebe, nikdo vám v tom asi úplně bránit nebude. Proč by na vás plýtvali zdroji.
Ta zvlášní atmosféra se nese celou knihou. A krom toho zádrhely jednotlivých hrdinů. Rozpady, rozklady, zrady. Vlastně tam není nic hezkého. Ne na konci.
Celý konec je zvláštní. Vlastně se nic nedozvíme. Nevíme, co se ve skutečnosti stalo. Rozhodně nevíme, co se stalo s lodí s neislanďany. A přesně proto má člověk pocit, že je součístí příběhu. A že bych se měla hezky starat o svůj luk, kdyby náhodou.
Příslib apokalypsy a, pro mě stále dálného, Islandu. Víc už se snad ani nalákat nedám.
Výjimečně se stane něco, co stmelí celé lidstvo, propojí osudy všech, jako by sebou zemská přitažlivost trhla a svět se na okamžik zmenšil, přiblížil, a každý jednotlivý člověk si pak pamatuje, kde byl, když se to událo nebo když se o tom dozvěděl. A někdy se svět zmenší natolik, že je z něj jenom jeden člověk. Jedna drobná lidská bytost v opuštěném zálivu. Vyčkává a sepisuje kroniku nedávných událostí, na něž nelze zapomenout.
Román Ostrov v sobě spojuje milostný příběh a mrazivou dystopii, v níž islandské dějiny postihne nečekaný obrat. Klade otázku, co lidi spojuje a co je rozděluje.
Dále se mohou objevit spoily.
Kniha má dvě linie. Možná jsem jen nedávala pozor, ale nevěděla jsem, kdo je vypravěčem jedné z nich. A tu druhou vypráv víc lidí zastupujících různé skupiny.
Island se ocitně bez komunikce. A nikdo neví, kam mizí lodě, které vyšlou do světa.
Společnost se pomalu rozpadá, protože prostě neni dost jídla pro všechny a nebude. A mimo jiné není jídlo pro "neislanďany".
V knize je krásně vidět, jak se společnost vrátí ke starým hodnotám. Ty jiné z kmene vyštve. Ale pokud se chcete starat sám o sebe, nikdo vám v tom asi úplně bránit nebude. Proč by na vás plýtvali zdroji.
Ta zvlášní atmosféra se nese celou knihou. A krom toho zádrhely jednotlivých hrdinů. Rozpady, rozklady, zrady. Vlastně tam není nic hezkého. Ne na konci.
Celý konec je zvláštní. Vlastně se nic nedozvíme. Nevíme, co se ve skutečnosti stalo. Rozhodně nevíme, co se stalo s lodí s neislanďany. A přesně proto má člověk pocit, že je součístí příběhu. A že bych se měla hezky starat o svůj luk, kdyby náhodou.
Komentáře
Okomentovat