Chtěla jsem napsat dva články. Do zásoby. Protože to teď musim psát do zásob, když mám energii.
Ale ale ale.
Začal semestr. Haha, výmluvy, ty umim.
Překvapivě bude tenhle semestr docela klidnej. Nebo by měl bejt, protože mám míň předmětů, než moji spolužáči.
Co to znamená? Že jako fakt dopíšu první rukopis. A vytvořim vánoční dárky. A inktober.
To je důležitá věc! INKTOBER
Totiž... Budu dělat příběh. A k tomu kreslit, to dá rozum.
Celá tahle věc se děje na instagramu, takže tam taky každej den bude nový příspěvek (v angličtině), ale potom se celý příběh objeví tu na blogu (v češtině).
Kdo chce zažít postupně odkrývání, můj instagram je tu -> Instagram
Mám poměrně dost otázek a žádnou uspokojivou odpověď.
Připadám si jako v posledních několika metrech krosu, kdy prostě vim, že za chvíli to už skončí, ale současně už rozhodně nemůžou ani moje nohy ani plíce.
Lehla bych si do hromady psadanýho listí, přikryla se a spala. Jak dlouho? To právě netuším.
S mojí únavou nemá nic společnýho počasí, ani míň spánku, než bych chtěla. (Nebo to, že bych ho měla radši ráno delší a večer kratší... Sovičky, známe to.)
Ale vyčerpaná je moje hlava. Moc emocí najednou. A jsou tak velký, že to nějak nestíhám zpracovávat. Pak je jedno, jak dlouho spím. Jako to ráno, kdy mi bylo špatně od duše.
Mám posledních pár měsíců, kdy musim jenom dělat věci do školy. Zbytek dělám jenom proto, že chci. A je trochu strašidelný, že pak už nebudu mít úplně volný dny. Jenom víkendy. Nebo teda aspoň teoreticky. Protože bych měla pracovat, že jo.
Ale taky je to trochu uklidňující. Jakmile totiž přijdu z práce domů, tak už mě budou zajímat jenom moje kreativní záležitosti. A to je vlastně docela fajn.
To půjde.
Ale ale ale.
Začal semestr. Haha, výmluvy, ty umim.
Překvapivě bude tenhle semestr docela klidnej. Nebo by měl bejt, protože mám míň předmětů, než moji spolužáči.
Co to znamená? Že jako fakt dopíšu první rukopis. A vytvořim vánoční dárky. A inktober.
To je důležitá věc! INKTOBER
Totiž... Budu dělat příběh. A k tomu kreslit, to dá rozum.
Celá tahle věc se děje na instagramu, takže tam taky každej den bude nový příspěvek (v angličtině), ale potom se celý příběh objeví tu na blogu (v češtině).
Kdo chce zažít postupně odkrývání, můj instagram je tu -> Instagram
Mám poměrně dost otázek a žádnou uspokojivou odpověď.
Připadám si jako v posledních několika metrech krosu, kdy prostě vim, že za chvíli to už skončí, ale současně už rozhodně nemůžou ani moje nohy ani plíce.
Lehla bych si do hromady psadanýho listí, přikryla se a spala. Jak dlouho? To právě netuším.
S mojí únavou nemá nic společnýho počasí, ani míň spánku, než bych chtěla. (Nebo to, že bych ho měla radši ráno delší a večer kratší... Sovičky, známe to.)
Ale vyčerpaná je moje hlava. Moc emocí najednou. A jsou tak velký, že to nějak nestíhám zpracovávat. Pak je jedno, jak dlouho spím. Jako to ráno, kdy mi bylo špatně od duše.
Mám posledních pár měsíců, kdy musim jenom dělat věci do školy. Zbytek dělám jenom proto, že chci. A je trochu strašidelný, že pak už nebudu mít úplně volný dny. Jenom víkendy. Nebo teda aspoň teoreticky. Protože bych měla pracovat, že jo.
Ale taky je to trochu uklidňující. Jakmile totiž přijdu z práce domů, tak už mě budou zajímat jenom moje kreativní záležitosti. A to je vlastně docela fajn.
To půjde.
Komentáře
Okomentovat