Všimla jsem si zvláštního fenoménu u některých lidí. Jde o pocit, že člověk něco musí udělat.
Různé věci - uklízení, starání se (o věci), zařizování.. A vyvolává to ve mě pocit, že si tihle lidé dělají život těžší, než je. Zásadně.
A ještě ideálně ve chvíli, kdy řešej, že se musí udělat věc, kterou sami stejně dělat nebudou, ale musí se dlegovat. A stejně se to musí řešit. Ne.
Proč by si měli lidi přidělávat starosti, když nechtěji? Když řešení ani neni v jejich silách? To přece nedává smysl. Když se o pár dní odsune úklid, nic se nestane. (Jen to nesmí bejt několik měsíců, ono se totiž sice nic nestane tak jako tak, ale pak je těn úklid zásadně pracnější.)
Když někomu něco deleguješ (a ještě k tomu profesionálovi), tak mu do toho přece nebudeš kecas. Zvlášť, když o tom sám nic nevíš, ne?
Třeba ne, ale já bych řekla, že jo.
Výsledek je ten, že se takhle akorát lidi stresujou zásadně víc, než musej. A mě pak stresuje jejich stresování.
Ono to platí i na mě teda - nejsem vůbec vyjímka. Taky bych mohla vánoční dárky prostě nakoupit a ne je vyrábět. Mohla bych si jenom kupovat oblečení a ne šít a plíst. Ale to nechci. A nakonec pro mě je stres obvykle jenom ta první část, když se musim rozhodnout, kolik chci látky a kolik klubíček. Jo a teda taky je stresující první střihnutí do látky.
Ale přece jenom ve chvíli, kdy potřebuju obyčejné černé tričko, tak stejně jdu do obchodu a koupim si ho, protože to je zásadně jednodušší. (Tričko pro mě teda.)
Rozdíl přistupu je v té chtivosti. Teda jestli se mi něco takovýho chce. (A někdy ve financích.) Protože proč bych měla dělat něco, co se mi nechce - tedy zápory převažujou nad kladama - jenom proto, že to dělaj ostatní a tím pádem se to jakoby musí.
Tohle jsou ty chvíle, kdy fakt nevim, jak lidi chápat.
Různé věci - uklízení, starání se (o věci), zařizování.. A vyvolává to ve mě pocit, že si tihle lidé dělají život těžší, než je. Zásadně.
A ještě ideálně ve chvíli, kdy řešej, že se musí udělat věc, kterou sami stejně dělat nebudou, ale musí se dlegovat. A stejně se to musí řešit. Ne.
Proč by si měli lidi přidělávat starosti, když nechtěji? Když řešení ani neni v jejich silách? To přece nedává smysl. Když se o pár dní odsune úklid, nic se nestane. (Jen to nesmí bejt několik měsíců, ono se totiž sice nic nestane tak jako tak, ale pak je těn úklid zásadně pracnější.)
Když někomu něco deleguješ (a ještě k tomu profesionálovi), tak mu do toho přece nebudeš kecas. Zvlášť, když o tom sám nic nevíš, ne?
Třeba ne, ale já bych řekla, že jo.
Výsledek je ten, že se takhle akorát lidi stresujou zásadně víc, než musej. A mě pak stresuje jejich stresování.
Ono to platí i na mě teda - nejsem vůbec vyjímka. Taky bych mohla vánoční dárky prostě nakoupit a ne je vyrábět. Mohla bych si jenom kupovat oblečení a ne šít a plíst. Ale to nechci. A nakonec pro mě je stres obvykle jenom ta první část, když se musim rozhodnout, kolik chci látky a kolik klubíček. Jo a teda taky je stresující první střihnutí do látky.
Ale přece jenom ve chvíli, kdy potřebuju obyčejné černé tričko, tak stejně jdu do obchodu a koupim si ho, protože to je zásadně jednodušší. (Tričko pro mě teda.)
Rozdíl přistupu je v té chtivosti. Teda jestli se mi něco takovýho chce. (A někdy ve financích.) Protože proč bych měla dělat něco, co se mi nechce - tedy zápory převažujou nad kladama - jenom proto, že to dělaj ostatní a tím pádem se to jakoby musí.
Tohle jsou ty chvíle, kdy fakt nevim, jak lidi chápat.
Komentáře
Okomentovat