Křížem krážem po Čechách

Letos je všechno jinačí, tak či tak. A tak či tak by bylo. 

"Tak můžeme jet."

"Už to poslali, jo?" během chvíle nasedli do auta a vydali se k prvnímu bodu výpravy. Oběd. Ale cestovní, v pytlíčku. A pak se cesty a města změnily v cestičky a lesy a pole. Jedna lesní cestička je dovedla k začátku stezky. 

Doufala, že tam budou sami, Nebyly, ale to nevadí. Po chvíli chůze lesem, a přeskoku několika nemalých louží, je uvítaly sochy od Matyáše Bernarda Brauna, tedy především jeho Betlém.

Po překonání louže cestou zpět k autu je čekala ještě více jak hodinová cesta k polským hranicím. Pozdní odpoledne strávené hlazením králíčků a večer plný vyprávění z uplynulého roku. 

Probudili se brzo a počkali, až se vzbudí i zbytek výpravy. Sebrali svých pár věcí a vydali se na průzkum městečka a kláštera. Sklepy se jim neotevřely a tak alespoň obdivovali klášterní knihovnu a zvláštní studnu. Na nádvoří Broumovského kláštera je studna ve které neustále prší. A nikdo neví proč. 

Po obědě je čekaly první skály tohoto víkendu. Bludné skály. Cesta vedla přes hranice, ale ani to je nezastavilo. To se podařilo až hlídači na horním parkovišti. Polština je zvláštní řeč. Dolní parkoviště neskýtalo taková úskalí, ale za to na ně číhal kopec. Po překonání blátivých nástrah k němu dospěli. Za ním je to už jen kousek. Zaplacení vstupu je v cestě trochu zpomalilo, ale nezastavilo. Davy lidí je ale málem odradili. Když už jsme ale vylezly ten kopec, tak to přece nevzdáme, ne?

Nevzdali. Odměnilo je příjemně chladné bludiště úzkých uliček skal vyplněných chodníčky ze dřeva a fronty. Kdyby bývalo pršelo, sice by asi nedokázala na jednu skálu vylézt, ale ani by nemusela. Odměnil by jí klid a chlad. Příjemná místa mívají jednu nevýhodu. Jsou konečná. A stejně tak, jak se rychle ocitli v náruči skal, z ní vypadli. Okolní les jim poskytl jinou zpáteční cestu a jako správní dobrodruzi jí využily. Brzo se zdála nekonečná. Vedla je vrchem hor, po cestě od které většina stromů držela uctivý odstup. Chvíli jim trasu zpříjemnilo rašeliniště, ale pak následovala opět nekonečnost. Nenápadná značka jim sdělila, že už nadešel čas. Čas vrhnout se z hřbetu dolů. Chvílemi doslova. Kamzičí terén jim ubíhal mnohem rychleji a přesto stejně pomalu. Už tam přece každou chvíli musí být. K autu dorazili poměrně vyčerpaní. A to je ještě čekala cesta na správnou stranu hranic. 

Ráno je čekal první výlet jen a pouze ve dvou. Tak jak cestu začali. Skalní město je uvítalo zmateným parkováním a obchody se suvenýry. Nádraží v Adršpachu si pamatovala trochu jinak. Ale to bude tím, že tu byla před více, jak deseti lety naposledy. 

První uviděli jezero, které lákalo k plavání. Smí se to vůbec? Raději pokračovali dál po písečném chodníčku, který brzo začali obklopoval vysoká skaliska.

Za bránou do skal se chodníček místy měnil v lávku, která měla za úkol udržet nohy návštěvníků v suchu. Občas je ale potřeba jít vodě naproti. 

S každým krokem měnily skály svůj tvar a slunce začalo pomalu stoupat víš, až pomalu vystoupalo až na okraj Čertova mostu.

Ale cesta nebyla lemovaná jen obrovskými balvany, co tu zanechalo moře. V koutcích nalezly své útočiště i pomněnky. 

A stejně tak přesličky a neposlušní návštěvníci, co neustále vyhlíželi, na kterou tu skálu by se dalo vylézt i bez vybavení nebo zkušeností. Jen a pouze s odvahou a jistým dědictvím.

Netrvalo dlouho a přišel obrat. A s ním otázka. Vydat se dál k jezírku a vodopádu, nebo pokračovat v okruhu? Zvědavost je ponoukla k jezírku. A dobře udělali, cestou se jim totiž otevřelo malé panorama. Mnohem milejší, než to velké. 

K jezírku vedl až moc velký počet schodů, jak nahoru, tak dolu. Zhruba v půlce začala nadávat, že tohle nechtěla. Varování nebyla nikde. Alespoň je neviděla. Nezdolnou horu, ale nakonec překonali a vtěsnali se na lodičku. Projížďka mohla začít. 

Pirát, který jim dělal kapitána byl poměrně vtipný, ale o historii místa a jezírka se toho dozvěděli pomálu. Když dali pirátovi almužnu na lihoviny, vysadil je v přístavišti, ze kterého vedli další schody do nebes. A tak šlapali. 

Po mnoha stupních nahoru i dolu se dostali zpět k počátku jejich odbočky. A mohli opět pokračovat v okruhu. Další schody. Krásné. V jednu chvíli se ocitli na úrovni údolí, odkud vycházeli. Tam, kde tekla voda, kolem cestiček. Tam, kde zapisovali jména horolezců, co se domů nevrátili. 

Některé dokonce po chvíli zahlédli. A stejně tak, kamenné obry, kteří lidi jen připomínaly. 

Po mnoha dalších schodech dospěli k vrcholu dne. Tedy alespoň pro ní. Myší díra. Pamatovala si jí mnohem užší, což je poněkud prapodivné, když od poslední návštěvy rozhodně vyrostla. Ale i tak to byla její oblíbená chvilka. Kdo by tušil, že 40cm cestičkou lemovanou hrubou skálou, se dá prohopkat bez jediného škobrtnutí, či otření o kámen. 

Pohled na strop Myší díry

Po vyvrcholení následovala už jen klidná cesta skalami. Tak, jak začali, taky skončili. 

Večer je čekalo loučení s rodinou, kterou navštívili a rezavým kocourem. 

Ráno se oddělili od svých spoluobyvatel ubytování a jejich dobrodružství mohlo začít. 

Cesta kopci k dálnici se jí zdála kratší, než obvykle a přesto musela být delší. Část silnice hýřila dělníky a bylo třeba trochu změnit trasu. To je ale nezastavilo před koupí míchaných vajíček, ani před dospěním prvního cíle dneška. Po nasazení nepromokavých bund je přivítal sklep plný kostí v Kutné Hoře. Když to byla naposledy, měli tu o jednu hromadu kostí víc. Asi součást renovace. 

Pak přišel na řadu přesun blíže k centru, kde pozdravili nejen Barboru, ale i několik obchodů s minerály. 

Opět zavítala do toho starého obchůdku s atmosférou antikvariátu, kde se místo knih na policích třpytily fosílie a minerály. On si odvezl zub Mosasaura a ona Dendrit wadu. On věděl, co získal a ona moc ne. 

Po prozkoumání alchymistické dílny a středu města byl čas pokračovat. Na místo dnešního spánku. Čekal je ještě kus cesty a možná i zastávka na hradě. Na hrady je dobré jezdit mimo svátky, jinak se u nich špatně parkuje a mnohdy to cestovatele i zcela odradí. Je to odradilo a pokračovali podle plánu. 

Když si odnesly tašky do pokoje, začalo jim docházet, že tohle je ono. První skutečná společná dovolená. 

Prozkoumali město. Především jeho architekturu. A potkali i strážnou věž. Takovou, jakou by měl mít každý správný Tábor. 

V historických městech je opravdu hodně důležité zvednou oči z chodníku a obdivovat štíty budov, i když to znamená možnost pádu na nos. 

A někdy stojí za to, koukat vzhůru i v temných uličkách.

Ke konci dne se vydali do přízemí svého penzionu. Tam se totiž nacházela celá paleta kvalitních whiskey. Co jiného by se taky dalo ve Whiskey pubu čekat, že. Některé je překvapily příjemně a jiné ani ne. Noční procházka byla dobrý nápad, protože potkali kočku, která si přišla pro pohlazení a pak pokračovala ve svých záležitostech a je nechala ve světle lamp. 

Po milé snídani vrátili klíče a pokračovali v krasojízdě. Tentokrát tam, kam se nejvíc těšila ona. Tam, kde to už trošku znala. Vzali to ještě kolem Světa a zastříleli si v zámecké zahradě. 

Pak je přivítal výhled na Krumlovský zámek a velmi příjemné ubytování. Chvíli nabírali síly na prozkoumávání města. 

A pak se vnořili do centra. Výhledy, pohledy a staré uličky. Všechno na ně mrkalo. 

Zlákalo je muzeum mučících nástrojů a kdejaké obchůdky s minerály. 

A stejně tak ovocná zmrzlina. Hlavně pořád koukej nahoru.

Ze zámecké terasy pozorovali tašky střech a celý svět jako by se najednou ocitl v hledáčku foťáku.

Při beznadějném pokusu dojít do ubytovaní jinou cestou narazili na jiný úhel pohledu. 

Po večeři vyrazili na poslední část dne. Na jih, k Lipnu. Do Korun stromů. Místo našli lehce a nahoru se vydali lanovkou. Sedačkové lanovky jsou vždycky zvláštní, člověk by klidně mohl vyskočit ven. Jen tak. 

Jak se přibližovali k vrchu, slyšeli hudbu. Víc a víc povědomou. Proč nahoře hraje XindlX? To tam mají koncert? Měli. Přímo na stezce. Přitáhlo to více lidí, než by chtěli, ale co se dalo dělat. Mohl tam být taky někdo mnohem horší. 

Stezka začíná pomalu - postupně roste. Vyzkoušeli všechna adrenalinová stanoviště a přečetli většinu informačních tabulí. Čím víc se blížili k vrcholu, tím víc foukalo. Rozhodnutí jít sem večer rozhodně nelitovali. Západ slunce na sebe nenechal dlouho čekat. 

Museli ale ještě udělat alespoň jednu společnou fotku. Na pohledy. Kolemjdoucí si nevšímali maličkého stativu, který rozprostřela na zemi na druhém konci stezky. 

Jak správně zachytit stezkovitost a náladu? 

Netrvalo dlouho a zima je vyhnala zpět. Ani první hvězdu neviděli. V obchůdku ulovila plyšového kosáčka a s houstnoucí tmou se vypravili zpátky dolů a do postele. 

Ráno vyjeli na výlet do Budějic. Města plného až příliš mnoha semaforů. Po vyšplhání na černou věž se vydali ještě dál na sever. U Temelína je přivítala motýlí louka a centrum plné zajímavých informací a přednášky pro turisty. 

Cestou zpátky jim věže mávaly. Stojí na maličkých nožičkách, co jsou vidět až úplně zblízka. 

Zbývalo ještě dost času a do dalšího dne daleko. Proto přišel čas na zrcadlové bludiště, zámeckou kovárnu a koh-i-noor, který v Krumlově nesmí nikdy chybět. 

Usnuli s pocitem, že právě zažili tu nejlepší část celé dovolené. 

Ráno nasedli do auta a zamířili na severozápad. Před hlavní destinací si udělali ještě malou odbočku. Takovou vzpomínkovou. Místo, kde byla jako malá.. Největší zřícenina v Čechách. Na Rabí se vůbec nic nezměnilo. 

Na nádvoří se sice už nevyrábí svíčky, ale člověk si může zastřílet. A za hradbami se odehrává sokolnická show. Jako si to pamatovala. 

Kdo by to řekl, že ptáci jsou tak moc zajímaví. A ještě víc, když si vám poštolka sedne na hlavu. Příjemně to škrábe. 

Dorazili na poslední místo. Byl čas prozkoumat město piva. Začali plzeňským podzemím a následovali další den prohlídkou zoo. Pozdravili také náměstí, které by zasloužilo víc zastromit a nějaké ty postranní uličky. 

V zoo a dinoparku jim vedro zásadně vybilo baterky a co jiného mohli čekat? Byl to poslední den. 

Čas jít spát a jet domů.