Přišly prázdninové svátky a s nimi nařízená dovolená, kterou jsme využili tak moc, až se tomu těžko věří. Jako loni jsme začali návštěvou mojí babči v Broumově spolu s nejmazlivějším kocourem a nejplyšovějšími králíčky. Pozdravili sme malé slepičky a druhý den vyrazili za tím skutečným dobrodružstvím. 
Trasa vedla kolem rašeliniště, což je podle mě nejlepší místo na světě. Tolik suchopýrů během dvou dnů jsem vážně dlouho neviděla.
Hned na počátku okruhu bohužel došlo na přezutí do normálních bot a nasazení ponožkobot bylo provedeno znovu, jakmile jsem mohla vstoupit na dřevěné chodníčky. Tvrdá hlína se štěrkem frakce tak 64 je prostě au. Zvlášť, když je to hlína a sem tam kámen.
Potkali jsme čmeláka.
Cestu dolů si pak můj drahý zkrátil tobogánem, zatímco já jsem ťapala dolů k východu. To jsme se takhle domluvili, ne že by po mě všechno hodil a jel.
Všechno to začalo na parkovišti pod lanovkou. Vybavená ponožkobotami, nadšením a mým drahým jsem se vydala ke kasám a následně do fronty na lanovku na Černou Horu.
V tuhle roční dobu se rašeliniště dá naštěstí obkroužit, protože tetřívek přespává někde jinde. Na jaře se na něj ale musí dávat pozor, po probuzení tetřívek umírá. Asi jsem taky tetřívek, když mě někdo vzbudí, taky se mi zrovna nechce žít.
A celá pole suchopýru.
Cestou z okruhu jsme potkali růžové pomněnky a mě tak napadlo, jsou pomněnky jako hortenzie a jsou tady růžový kvůli tý kyselý půdě z rašeliniště? Jinde jsem je nepotkala.
Pak jsme se ještě zastavili u lezecké stěny, kde jsem zjistila, že mám moc dlouhý nehty a málo síly. Čekala nás už jenom cesta dolů.
A nebo?
Protože byly sotva 4, když jsme se doplazili na pokoj a únava byla jen mírná, rozhodli jsme se ještě vydat na stezku korunami stromů. V plánu byla, jenom jsme nevěděli, kdy jí zakomponujeme. Dvoukilometrová trasa připraveno a stačilo vyrazit. Jak jinak, než v ponožkobotách.
Krkonošská stezka je mnohem zakroucenější a má podle mě i míň akčních zastavení. To všechno ale vynahrazuje výhled až na Broumovské vrchy. Ťapání po dřevě bylo příjemné a dole pod věží nás čekala chladná místnost s informacemi o různých vrstvách půdy. Zajímavost.
V obchůdku se suvenýry jsem z koše s ptáčky vylovila hýla a tak teď máme doma už ptáčky dva - kosáčka a hýla. Jednou bych chtěla mít všechny.
Tím ale den neskončil. Zašli jsme na jídlo do jedné z restaurací v Janských lázních a když jsme se chtěli zvednout na odchod, zjistila jsem, že moje nohy asi takhle daleko na první zátah v ponožkobotách jít nechtěli. Doplazili jsme se do ubytování a začali si nadávat, že jsme to asi trochu přepískli.
Druhý den jsme zahájili opět lanovkou, ale tentokrát za naším hlavním cílem. Na Sněžku. Byli jsme tam někdy kolem půl 9 a lidi tam skoro nebyli. Doporučuju. Takhle se do kopců chodí fakt pěkně.
Nahoře jsme chvíli posedávali, zkoumali okolní kopce a sledovali přírodu.
Nejúžasnější nakonec ale bylo, když k nám přiběhl sněhobílý samojed, co chtěl hladit a byl přesně takový, jako kdyby byl z obláčků. Takhle měkký mají být ovečky.
Čekal nás sestup a s ním naše první uvědomění toho, jak moc nás bolí nohy a to je teprve začátek dne. Já se musela zastavovat skoro tak často, jako kdybych šla nahoru. Naštěstí to ten výhled vynahradil.
Šli jsme cestou přes luční boudu, která ve skutečnosti vypadá ještě monstrózněji, než na fotkách. A před ní jsme prošli, jak jinak než, rašeliništěm. Další suchopýři.
To nebylo lehký, ale po dešti nám byla odměnou bobová dráha. Před večeří jsme si ještě dali minigolf, který skončil podezřele vyrovnaně - jen o jeden bod. Prošli jsme se po Janských lázních a koukali na televizi, protože tu přece doma nemáme. (Dobrovolně)
Ráno byl čas vyrazit zase domů, ale aby toho za ty dva dny nebylo málo, měli jsme ještě jeden cíl. Mumlavský vodopád.
Z nejbližšího parkoviště jsme spolu s davem turistů dorazili k vodopádu a já děkovala tomu, že maj lidi respekt z mokrejch kamenů. Já moc ne, tak jsem si na jeden vlezla.
Náš úkol byl sejít dolů do Pece a tak jsme se od Luční boudy, kde sme se vrhli na svoje svačiny, vydali k další boudě - Výrovce. Tam jsme si dali mošt a sebrali odvahu pustit se do závěrečného klesání.
Z posledních sil jsme dojeli domů a hned po obědě naprosto vytuhli. No a nakonec to bylo asi přesně to, co sme chtěli, ne?
Komentáře
Okomentovat