Mlha

Snad už ani nečekal, že se rozhodne jinak. Znal jí možná až moc dobře. Až moc dobře na to, aby nevěřil jejím výmluvám. 

Vyjel o několik dní dřív. Na průzkum. Ale šéf moc dobře věděl, že chce strávit pár dní s rodiči, než se bude muset chtě nechtě vrhnout do práce. To neznamenalo, že si nezmapuje terén. A několikahodinová cesta autem mu mohla jedině prospět. Dny se začaly prodlužovat, ale i tak dorazil do městečka s polární září nad hlavou. 

Dveře domu se otevřely a jako první vyběhla nadšená Sigi, která se ihned začala dožadovat podrbání. Hned za ní se ve dveřích objevil táta. 

„No to je dost, máma čeká s večeří,“ usmál se šibalsky, „kde jsou holky?“

„Ahoj tati. Nina se teď vrhla do nového podnikaní a nechtěla, aby jí výlet narušil režim. Krom toho se tu možná zdržím déle, než se předpokládá, tyhle věci se vždycky protáhnou.“

„Škoda, Viky si mohla užít vesnického života a něco se přiučit.“

„Tati, jsou jí čtyři roky.“

„Nikdy není moc brzo. Pojď s večeří jsem si nedělal legraci.“ 

Domek jako vždy voněl hořícím dřevem. Ještě nebylo tak teplo, aby alespoň večer nebylo potřeba přitopit. Jezdili sem každé léto a i tak ho vždy překvapilo, že domek pořád ještě stojí a vypadá jako, když byl malý. Táta ho opravoval, co mu síly stačily. 

Máma vyšla z kuchyně s podnosem plným topinek s masem, sýrem a rajčaty. Už od dětství jeho oblíbené jídlo. Musel si dát pozor, aby nezasedl kocoura, který spal stočený v klubíčku na jedné z židlí. Vybral si jinou a kocoura jemně pohladil. Sigi se jim stočila k nohám. 

„Tak nám pověz, co tu budeš tvořit a jak dlouho tě tu budeme mít,“ ponoukla ho máma. 

„Vy i další městečka budete mít novou přehradu, to už asi víte. No a já mám udělat hydrogeologický průzkum, abychom minimálně narušily poměry v okolí. Společnost samozřejmě bude chtít všechny obyvatele napojit na vodovod, ale ani tak si nemůžou dovolit, aby příliš klesla hladina spodní vody. A od toho tu jsem já. A na jak dlouho, to nikdo neví. Zatím mám domluvení tři týdny. Ale víte, jak to je.“ 

„Tak to je dobře, to si tě užijeme dlouho. Jen škoda, že holky tu nejsou taky. Ale každý máme nějakou práci.“ 

„Bohužel to tak je no,“ Sigi se zvedla a položila mu čumák na kolena, „chtěla bys ven holka?“

„Chtěla, ale ví moc dobře, že po setmění s ní do lesa nikdo nepůjde,“ zamračil se na ní táta, „jenom to zkouší. Minulej měsíc zmizel turista. Znáš zdejší lesy.“

„Znám, moc dobře. Asi máš smůlu, Sigi, půjdem zítra a pomůžeš mi najít místa pro průzkum. Ať vím, kam vyslat techniku, až v pondělí přijedou.“ 

Vzbudilo ho mdlé světlo zvěstující mlhu. Nohy měl zatěžkané kocourem, kterému zjevně zalehl oblíbenou postel. Teď se o ní bude muset nějakou dobu dělit. V kuchyni čekala snídaně a Sigi. Jakmile vyšli ze dveří, táhla ho k lesu. Minuli poslední dům a pustil jí do světa. Musel se zorientovat v mapě a po chvíli našel správnou cestu. Ranní mlha se líně zvedala do korun stromů a kapičky se mu usazovali na vlasech. Cesta je vedla téměř po vrstevnici dál do hor a klikatila se jako had. Občas se zastavil a dané místo si na mapě označil, opsal souřadnice z telefonu. Když narazili na rozcestí Sigi mu přiběhla k noze. Nedůvěřivě koukala nejdřív na jednu, pak na druhou cestu. V mapě žádné rozcestí nebylo. Kam teď?

Nechal rozhodnout Sigi a sám si usmyslel, že to po chvíli otočí a zítra se vydají na cestu po druhé straně údolí. Z turistické cesty se stala pěšina a nakonec zmizela úplně. Stál a zíral do prohlubně vyplněné vodou a zahalené do mlženého závoje. Hladina nebyla klidná. Sigi se rozštěkala, když zahlédla pohyb. Nevěřil svým očím, bleskurychle Sigi připnul vodítko. Z opačného břehu na něj upřeně koukaly černé oči s lidskou tváří. 

Do bot mu začalo zatékat. Když udělal krok dozadu, byl po kolena ve vodě. Sigiin štěkot mu zvonil v uších, když ho dotáhla zpátky na pěšinu. Čvachtání v botách mu znělo jako výsměch ještě pěkných pár hodin. 

Příští ráno Sigi ani nenadzvedla ucho, když ho slyšela sejít dolů. Dneska nikam rozhodně nejde. Asi jí včera moc utahal, vysvětloval trochu i sám sobě. Naplnil mapu dalšími křížky a povzdechl si nad svým údělem. Stejně bude muset vytipovat spoustu míst kolem, aby získal přehled. Kdyby byl býval přijel až s kolegy, neměl by teď hlavu plnou těch černých očí. 

Po obhlédnutí terénu přijela technika. Nejprve pro kopání sond, ale hned za nimi se valili všemožné stroje pro vytváření náspů a dočasných komunikací. Povolení pro stavbu měli, museli jen doložit, že nezmění vodní poměry. To byla jeho práce. A pak mohli začít stavět. Ihned se proto vydal kopat sondy na vyznačená místa, která si s kolegou rozdělil. 

Večer zadával výsledky do počítače, aby získali přehled. Kolega mu měl už před několika hodinami poslat svoje zápisky, ale dokud měl, co zadávat, netrápilo ho to. Slunce mířilo k západu a donutilo ho zvednout telefon a zeptat se, jestli na něj nezapomněl. Nezvedal mu to. Přece se všechno nezačne kazit hned první den. Šel se poptat ostatních, jestli ho neviděli. Asi ho neměl nechat jít samotného do hor, ale byla to jejich práce, chodili sami běžně. Jen ne do hor bez signálu. 

„Remi, myslíš, že bys mi mohl stáhnout data ze Tomasova telefonu? Neozývá se mi a bez nich se dál nepohnem. A taky bych rád viděl, že dorazil zpátky,“ zamumlal poslední větu. 

„Žádný problém, jenom ho tu najdu v databázi a… Kliknu tu na pár věcí a měl bys to mít v mailu. Kdy už si konečně necháte tyhle věci vyjíždět automaticky? Víš moc dobře, že to umím nastavit.“

„Jednou na to dojde,“ usmál se a vrátil se k počítači. Skutečně měl nový mail, kde byla cesta po které měl jít stejně jako záznamy hodnot z prvních tří stanovišť. Čtvrté a páté chyběly. 

Z kolegů ho nikdo neviděl, to nemůže takhle nechat. Zavolal horskou službu a sám vyrazil. Každá cesta se zdá kratší, když jí nejdete poprvé. Zastavil se až když uslyšel čvachtání jeho vlastních kroků. Černé oči byly přesně tam, kde je posledně nechal. Cítil, jak mu voda stoupá ke kotníkům. 

„Kde je Tomas?“ zakřičel.

„Za chvíli uvidíš,“ odpověděl šepot. 

„Proč tohle děláš? Nikdo ti nechce ublížit.“

„Ale ano, chcete mi sebrat mojí vodu, abych se nemohla dál oblékat do mlhy. Chcete mě vysušit.“

„Tak to ale vůbec není, já jsem tu právě proto, aby se nic takového nestalo.“ Mlha se zachvěla.

„Slibuju, že se nemáš čeho bát. Za rok jsme pryč a už o nás neuslyšíš.“ Voda začala klesat a najednou mu došlo jak moc má rozmáčené ponožky.  

„Budu tě sledovat,“ slíbila a jediné, co po ní zůstalo byla kaluž ve které ležel Tomas. Okamžitě se k němu vrhnul, ale to už se za prvním stromem objevil jeden člen horské služby a veškeré oživování si vzal do parády. Oba je odvezli zpátky do městečka. Tomas to zvládne a on se zítra vydá na zbylá stanoviště hned s prvním paprskem. Teď mu les neublíží. 

Denní rutina se přehoupla z dní do týdnů a přehrada se začala formovat. Žádné incidenty, všechno fungovalo, jak mělo. Lidé se do lesů kolem přehrady mimo pracovní dobu trochu báli a nemohl se jim divit. Tomas si z toho dne nic nepamatoval, dostal pár týdnů dovolenou a pak se měl vrátit k jiným projektům. Zpátky do městečka už ne. 

Stále přespával u rodičů a ty se ho nemohli nabažit. Mlha se v městečku objevovala téměř každé ráno, ale jen někdy setrvávala až do poledne. Byly to dny, kdy mu mráz přejel po zádech, jakmile vykročil ven ze dveří. Někdy dokonce hned, když se podíval ráno z okna. To byla ona. Musela to být ona. 

Byl to jeden z těch dní. Jako obvykle si to namířil do koupelny a svému nepříjemnému pocitu už ani nevěnoval pozornost. Vytěsnil ho stejně jako svojí ženu. Čistil si zuby, když mu došlo, že voda přestala odtékat. Dům byl starý, občas vyžadoval trochu pozornosti. Pokrčil rameny a dál koukal z okna, jak měl ve zvyku. Pak mu to došlo.

Mlha prosakovala rámem okna dovnitř a pomalu ale jistě se po něm sápala. Ztuhl. Mlha se kroutila jako chapadla obří chobotnice a obtočila mu ruce, nohy i krk. Najednou se topil v umyvadle se zbytkem zubní pasty. Neviděl černé oči, zcela jasně jí slyšel i s vodou v uších. 

„Stavíte přehradu, abyste mi mohli ukrást mojí vodu!“ ječela. „Takhle sme se nedomluvili, okamžitě ty i ti tvojí kamarádi táhněte z města a už se nikdy nevracejte.“ Chvíli si ještě vychutnala jeho utrpení, pak povolila stisk. Byla na odchodu, když na ní promluvil. 

„Počkej přece. Tak to vůbec není, když budeš chtít, můžeš si přehradu nechat. Když dovolíš lidem z okolních měst a vesnic vodu pít, můžeš si mlhu tvořit klidně z celé její plochy. Lidé přehradu potřebují.“

„To mi ale teď už nestačí,“ zamračila se. Nebyla už jenom černé oči, zhmotnila se celá. Neměla ostré rysy, jak by taky nikdo od mlhy nečekal. Jen tam stála se založenýma rukama. 

„A co bys ještě chtěla?“ zeptal se už značně otráveně. 

„Hmm.. Tebe. Chci, abys žil se mnou u přehrady. Budeš mi dělat společnost.“

„Chceš, abych opustil svou ženu a dítě v hlavním městě, abych mohl dělat společnost někomu, kdo mě vydírá?“ Ačkoliv to nahlas znělo snad ještě hůř než v jeho hlavě, jakmile vyslovil zmínku o holkách, tak nějak mu došlo, že ty už stejně ztratil. Možná už dávno. Viky bude stejně jezdit čas od času za prarodiči. Vlastně o nic nepřijde. Mohli by ho nechat pracovat na přehradě jako správce, šéf rozhodně znal dost lidí, aby něco takového dokázal zařídit. 

„Přesně to je to, co chci. Zařiď si to.“ A byla pryč. 

Ještě chvíli se z téhle rozpravy vzpamatovával. Mlžný opar se ten den nezvedl ani v odpoledni a jemu bylo jasné, že dokud si nepromluví s šéfem, nezmizí. Mlha byla v celém údolí, kde stavěli přehradu stejně jako v lese. Lidé se budou ztrácet. Nemohl jinak, než to zkusit. 

A vyšlo to. 

Během podzimu vyrostl vedle přehrady srub a když přišel čas, aby se nastěhoval, přivítal ho kouř linoucí se z komína. S vrznutím otevřel dveře a v domě ho přivítalo zaprasknutí stěn, které potřebují utáhnout, vůně domácího jídla a dívka s očima tak černýma, že by se v nich i světlo utopilo. 

Byl doma.