Po letech to přišlo. Propojení. Motivy a nápady prodělali malou bouračku a bylo to. Moje puzzle možná postrádá pár dílků, ale, co je na obraze, už je jasně vidět.
„Co je?“ zaskřehotala.
„Pojď se mnou do zámecký zahrady,“ řekla dívka s neostrými obrysy.
„Tam jsem už byla, tenkrát to byla legrace,“ zamyslela se Rozmarýna.
„No tak vidíš, proměn se v člověka a pojď,“ rozšířili se Meduňce oči nadšením.
„Ve člověka? To mi moc nejde..“ povzdechla si Rozmarýna.
„Nekecej a dělej.“ Rozmarýna se ze straky nejprve změnila v neurčitou hmotu a během chvíli v listí stála dívka. Asi by to chtělo i oblečení, uvědomila si. A aby toho nebylo málo, sebrala z keře pár listů a zapletla si je do vlasů.
„Tak co, takhle dobrý?“
„Docela, jen ten nos bych ještě zmenšila, takhle připomínáš ježibabu. Lepší. A teď si tuhle podobu zapamatuj, lidi jsou podezřívavý, když nevypadáš pořád stejně.“
„Jak lidi?“
„No snad si nemyslíš, že v zámecký zahradě nebudou lidi. Budou. Ale ne jenom oni,“ chytla svojí kamarádku za ruku a rozběhly se do zahrady.
Vypadala přesně tak, jak si jí pamatovala. Stromy tak daleko od sebe, že se mezi nimi dalo procházet a přesto byl skoro všude stín. Slunce pomalu mizelo za korunami a poslední paprsky prosvítaly mezi kmeny. Ta nejhezčí chvíle z dne.
Netrvalo dlouho a narazily na lidi. Přesněji na prince a jeho kamarády, kteří se bavili házením žabek na rybníku. Rozmarýna se promptně schovala za nejbližší kmen, aby jí nezahlédli.
„Co blbneš? Jdem za nima, tyhle jsou v pohodě,“ protočila oči Meduňka. A Rozmarýna následovala, protože komu jinému věřit, než přátelům. Ale lidi se jí stejně nelíbí. Možná krom toho vysokého uprostřed, ten vypadá sympaticky. Je takový jiný, než ti kolem. Má vlasy trochu jako strašák, to je docela vtipný. Když se na ní podíval, zkameněla. Ještě nikdy nebyla takhle blízko k člověku v lidské formě. Sotva slyšela Meduňku, jak jí představuje, protože ona je samozřejmě všechny už dávno znala. Slyšela až jeho.
„Rád tě poznávám, Rozmarýno. Ale musim teda uznat, že vaše přezdívky jsou fakt zvláštní holky.“
Rozmarýna rychle pochopila, že vlastně vůbec neví, co jsou zač.
„No.. Tak to je, máme je už dlouho,“ vykoktala ze sebe. Tenhle se jí zamlouval ačkoliv nedokázala pochopit proč. To, jak mluvil, smál se a hýbal. Bylo to jiný, než všichni kolem.
Netrvalo dlouho a Rozmarýna trávila v zámecké zahradě až moc času. Občas jen tak pozorovala z korun stromů, jindy na sebe vzala svou lidskou podobu a doufala, že s princem bude moci být na chvíli sama. Občas se jí její přání vyplnilo, jindy ne. Občas se ho odvážila dotknout i když jí teplo lidského těla pálilo do konečků prstů. Chladila a jemu se to líbilo. Občas se ale chovala, jako by se ho bála. A ona se bála se spálit.
Nerozuměl tomu a ona to nedokázala vysvětlit. „Proč nemůžeš být stejná jako holky z podzámčí?“ „Protože jsem jiná, proto.“ Nechal jí plavat. A nějakou dobu vydržela v lese v podobě srny schoulená v roští.
Zanedlouho se do zahrady vrátila. Chtěla to zkusit. Být víc jako ta, kterou chtěl. Bylo to naposled na dlouhou dobu, co se v zahradě objevila v lidské podobě. A co byla v lidské podobě vůbec.
Toulala se lesem v podobách všech zvířat, co potkala. Každou chvíli jiné. Ani ten největší strom, který nechala vyrůst, nedokázal zalepit tu díru, co cítila přesně uprostřed svého těla. Nehledě na to, jestli byla zrovna vránou, medvědem, či lasicí. Díra se zdála naprosto nezaplnitelná a zcela všepohlcující. A to, že během svých toulek občas prince potkala, ničemu nepomohlo. Vždy když zaslechla hlas podobný jeho, sváděla obrovský boj. Utéct, nebo pozorovat. Možná si všiml té laně, které trvalo až moc dlouho, než vyskočila do křoví. Kdo ví.
Jako správná straka pozorovala na zahradní zdi dámičky v šatech, zda jim něco neupadne. Něco blýskavého. Neupadlo, ale zpozorovala nevídanou věc. V jednom koutě byl princ s jeho kamarády a některé z nich viděla prvně. Princ sám stál tak nějak stranou a nevypadal moc nadšeně. Náhlý popud jí donutil přeměnit se v člověka a vklouznout do jejich společnosti. Princ jí viděl rád a ten neznámý – Marius, jak brzo zjistila, byl její přítomností potěšen také. Ten večer po dlouhé době spala klidně.
Tak klidně, až se zapomněla změnit ve straku a uchýlit se do větví. Prostě odpadla na mýtině. Když se probudila zimou bodl jí strach. Ve chvíli, kdy otevřela oči, viděla Mariuse jak jí přetahuje přes tělo pytel a pak už se jen nesla. Byla zavázaná a žádné naléhání nepomáhalo. Marius věděl moc dobře, co je zač a nehodlal jí pouštět z klece, kterou si pro ní pořídil.
Celé dny jen ležela unitř a stávala se čím dál víc průhlednější. Marius jí samozřejmě tvrdil, že to je jen a jen její chyba. Koho jiného taky? Neměla se nechat chytit, když nechtěla být v kleci. A Rozmarýna si myslela, že má pravdu. Třeba to takhle chtěla. Ostatní víly neměli tušení, kde je a měly obavy. Marius ale žil tak daleko, že se k ní stejně nedokázaly dostat. Osud Rozmarýny byl jen v jejích rukách a ona tohle přece chtěla. Chtěla prince a měla ho. Co víc by si měla přát?
Její neklid pomalu vzrůstal a v jednu chvíli jí to došlo. Nikdo jí nepomůže, musí si pomoct sama. A tohle – to rozhodně nechtěla. Proměnila se v myš a byla venku z klece během pár sekund. Velmi rychle našla cestu do kuchyně a pod ní noru s velmi laskavým jezevcem, který jí ukázal cestu ven.
„Proč žiješ po hradem?“ zeptala se ho při loučení.
„V téhle noře jsem se narodil a neznám nic jiného. A je to tu fajn,“ odpověděl jezevec.
„U nás v údolí je jezevců spousta, kdyby ses chtěl přidat. Ale cesta nám pár dní zabere.“ Jezevec nakonec souhlasil. Rozmarýna se mohla změnit ve straku, či vránu a odletět do údolí během pár hodin, ale jezevec se pomalu šoural lesem, takže zůstala jako myš a cupitala vedle něj. To ještě ale nevěděla, jak pomalu dokáže takový jezevec chodit. Viděla je i běhat, ale tenhle toho nebyl schopný. Při každém druhém kroku si stěžoval. Rozmarýně došli nervy a řekla jezevci, že údolí je tímhle směrem, ale že musí letět. Proměnila se ve vránu a vznesla se do oblak. Během večera prolétala nad zámeckou zahradou a viděla něco, co vidět nechtěla. Prince s nějakou princeznou, jak se drží za ruce. S vílami jí bude líp.
Natrvalo dlouho a Meduňka přinesla drby o další princezně a tomu už Rozmarýna nerozuměla. To je střídal jako ponožky nebo, jak si to má vysvětlit? Raději zůstane u svých známostí s jeleny i zajíci. Lidi jsou moc komplikovaní.
„Holky, všechny pojďte na mýtinu,“ zaznělo lesem, jak měla Meduňka ve zvyku.
„Mám plán. Doslechla jsem se o starém nepoužívaném hradu ve vedlejším údolí. A já si myslim, že bysme se tam měli vydat a zabrat si ho.“ většina víl souhlasila a Rozmarýna s nimi. Potřebovala změnit prostředí a ten jelen z minula byl poměrně teritoriální a chtěla mu na chvíli zmizet z radaru.
Víte, jak vám cesta tam přijde vždy alespoň dvakrát tak dlouhá, než cesta zpátky? Tak takhle si připadala když se jednou vracela od jejich nového domova na mýtinu. Hrad, který našli byl poměrně nedaleko a bylo v něm přesně tolik komnat jako byl víl. Jaká náhoda. Jo a vlastně ještě jedna velká společná, kde Meduňka plánovala pořádat bály a podobné oslavy. Ačkoliv je místnost bez stropu místnost? Její komnata na tom byla stejně. Chladný kámen se rozpadl a vytvořil veliké okno vedoucí až do stropu ze kterého nezbylo naprosto nic. Ve spárách byl mech, který nechala na několika místech rozrůst v zelený koberec a v jednom místě vytvořila obrovský bochánek, který prohlásila za svou postel. Svůj nový strop vyrobila z popínavých rostlin. Květy sice nikdy neuvidí, ale aspoň na ní nebude pršet. Okno si nechala jako jeden z vchodů a svůj pokoj prohlásila za hotový. Každá víla musela přidat ruku k dílu ve velkém sále a tak zde vyrostlo nespočet zdejších i exotických rostlin, které plnily prazvláštní účely.
Život na hradě se jim zalíbil a žádná neplánovala odejít. Dokud Rozmarýna při svém neuváženém brouzdání po lese v lidské podobě nenarazila na prince. Nejprve se lekla, že je stále laní, kterou byla před chvíli, ale hned si uvědomila, že potřebovala ruce, aby přinesla maliny a borůvky ostatním vílám.
„Jak se možné, že ať utíkám sebevíc, stejně na tebe narazím?“ zeptala se Rozmarýna prince.
„Tak to nemám nejmenší tušení. Ale daří se ti dobře, že ano?“ v jeho hlase zněla touha po kladné odpovědi. Ale ne taková, která doufá, že jí moc neublížil, ale taková, která v sobě skrývá péči. Nepřál jí nikdy nic špatného, byl to nejmilejší člověk, kterého potkala, jen nebyl pro ní a ona pro něj. A i když to věděla, nedokázala to pochopit. Ale měl pravdu, dařilo se jí. Chvíli s ní sbíral borůvky a pak odešel zpět do svého zámku. Potkala ho ráda. Měla pocit, že se topí v medu. Líbilo se jí to. Všechno je tak, jak má být.
Meduňka uspořádala zase jednu ze svých oslav. Tentokrát to byl letní slunovrat, takže neúčast nebyla možností. Rozmarýna, ale potřebovala být na chvíli sama a vydala se do své komnaty. A ta nebyla tak prázdná, jak by čekala. Princ se tam bavil s Pipem a dalšími tvory v lidských podobách. Rozeběhla se zpátky až vrazila do Meduňky a pověděla, jí, co právě viděla.
„A jak se dostal k tobě do komnaty?“ ptala se Meduňka
„Myslím, že ho tam přitáh Pip.“
„A to jako může?“
„Tak bylo jich tam víc a ne, že bych to zrovna zakázala.“
„Ale stejně, to je tak jednoduchý se k tobě dostat?“
„No.. To ani ne.“
„Pro něj?“
„Pro něj jo.“
„Holka, holka…“
„A co mám jako dělat?“
„Vyhnat ho.“
„No jo, ale to já možná nechci. Řekla jsem mu, že kdybych mohla cestovat časem, vrátím se stejně ještě před nás.“
„Řekla?“
„No dobře, sformulovala sáhodlouhý dopis, který jsem mu chtěla poslat.“
„A neposlala.“
„Jasně, že ne, nejsem přece zoufalá, mám se bez něj dobře.“
„Možná bys to měla přestat brát jako jeho absenci, nic ti nechybí, on ti nechybí..“
„Možná jo, ale těžko se na něj zapomíná.“
„Několikrát jsi už zapomněla.“
„No a stejně se vrátil.“
„Já ti vůbec nerozumím, Rozmarýno.“
„Já sobě taky ne. Možná mi jde o něco jiného, třeba je to součást procesu.“
„Snad, ale to máš fakt divnej proces.“
„Nemůžu říct, že bych byla překvapená. Se mnou je všechno divný.“
„Na tom se shodneme,“ přikývla Meduňka, „můžeš dneska spát u mě v komnatě.“
Netrvalo dlouhou a rozhodla se pro zásadní krok. Krkavec jí pověděl, že ještě o kousek dál je slunce zlatavější a říčky čistší. A že udělat malý příbytek musí pro ní být přece hračka. A taky byla. Krkavec jí dlouho radil až nakonec nemohl pochopit jednu věc. Ten strom, který nepodléhal ročním období. Ten, který se jen tak tyčil nad její opečovávanou zahrádkou.
„Máš na zahradě mrtvý strom, možná bys s tím měla něco udělat.“ Všechno mrtvé začne dříve či později tlít. Koloběh života. Nechá krkavce jít a lišáka přijít. Nechá strom obrůst kytkami, které ho mají jako podporu, ale jednou budou držet ony jeho.
Ale údolí nejsou tak vzdálená, aby se některé zprávy nerozkřikly naprosto bleskurychle. Princ se bude ženit. S princeznou z daleka. Rozmarýna cítila, jak se med vytratil dírou v jejím středu. To přece ne. To nemůže udělat. To by znamenalo konec.
„A nemělo to konec už dávno?“ nadzdvihl lišák obočí.
„Ne dokud jsem jsem neřekla poslední slovo,“ běsnila Rozmarýna.
„Máš to zapotřebí drahá?“ otřel se jí jemnou kožešinkou o peří, když se proměnila ve straku.
„To teda mám,“ zakrákala, „princezniny šaty nezůstanou dlouho bílé.“ A byla pryč. I kdyby se za ní rozběhl nestačil by jí. Ona na to přijde sama a vrátí se.
Rozmarýna si sedla na hradby a poslouchala. Tohle přece není možný. Jak se takhle může chovat k někomu, koho ani neznám? Jak moc jí pak může znát on?
Kolem hradních stěn začnou obrůstat trnité větve. Ne jako mají růže, ale větve doslova plné trnů. Dost možná jsou i jedovaté. Jenže. Oni nevypadají, že by je to zajímalo. Koukají se jen na sebe a.. Jsou šťastní? V tu chvíli jí to dojde. Je to tak dlouho, že už ani ona ho skutečně nezná. Zná toho, kým byl, ale ne toho, kým je. Léta lidi mění. Kdyby to tak nebylo, svět by se nejspíš zbláznil. Rozbrečí se, jak jen může a nechá slzy dopadat na každý list nad, kterým proletí cestou domů, za lišákem.
„Proč já si tohle dělám, když jsem naprosto spokojená s tebou?“ posteskne si a změní se v lišku. Schoulí se k němu a už teď ví, že takhle je to správně. Takhle se rozhodne zůstat už navždycky. S ním chce spojit svojí nesmrtelnou duši.
A celé hradby jsou pokryté kobercem pomněnek.
Komentáře
Okomentovat