No tak se nám zase stala věc.
Byl to třetí den závodů a trasu jsme tentokrát upravili. Místo bližší lanovky, která by nás dovezla do první mezistanice jsme zvolili lanovku vzdálenější, kde se sice muselo přestupovat, ale fronta byla minimální. Po přestupu už jsme mířili nad hranici stromů k první společné mezistanici. 
Spolu se zbytkem týmu jsme ve stínu čekali až nadejde čas našich startovních čísel, kvůli omezené kapacitě a v dálce sledovali druhou mezistanici a od ní odjíždějící kabinky. Slunce nám pomalu krátilo stín a lanovka každou chvíli stála. Tušili jsme, že to už nebude jen tak. Někteří z nás vymýšleli záložní plány, jak se dostat na ledovec.
Možnosti byli celkem tři. Dojít až tam, což bylo časově téměř nemožné. Dojít do druhé mezistanice, což se zdálo proveditelné, ale do kopce. A nebo dojít do samotné mezistanice poslední lanovky, která jela přes údolí. Je to sice delší cesta, ale téměř po rovině. Ale chodit si takhle po horách to není jen tak, už včera vyhlásili o hodinu dřívější start, kvůli možnosti zhoršení počasí.
Zašli jsme se zeptat organizátorů, jestli je náš plán proveditelný a dozvěděli se, že technické problémy má poslední lanovka. Nedá se tedy cestou k ní naprosto nic získat. Po chvíli meditace nad ještěrkou, která se rozhodla k nám přidat, přišlo prohlášení. Závod se ruší. Závodníci se na start nestihnou dostat před bouřkou.
Mnoho lidí zamířili zpátky do údolí, ale co s načatým dnem takhle v horách? Jet zpátky do údolí se zdálo jako zbytečnost, můžeme se dolů přece projít ne?
A tak jsme nakonec shromáždili 3 ze 4 skupinek našeho oddílu, rozloučili se s tou poslední, která mířila do jiného údolí a nasadili směr. Tam někam dolu, pak narazíme na stezku.
Kamzíkování, přeskakování potůčků a převlékání do teplejšího oblečení. Při sestupu nebývá moc teplo. V nejužším místě údolí byla vidět mezistanice, kterou jsme jako cíl zamítli. Mířili jsme rovnou dolů na přestup do nejspodnější lanovky. Sejdeme si půlku kopce a pak se svezeme. Jednoduchý.
Na stráních se to v dálce hemžilo dalšími závodníky. Někteří se vypadali dolů rovnou z ledovce, jiní vzdali cestu v mezistanici a půlka z nich svah rovnou sbíhala. Asi chtěli být dole co nejdřív.
S údolím v zádech jsme pomalu sestupovali teď už po cestičce a bavili se vším, co nás zrovna napadlo. Sluníčko svítilo a vršky stromu byli na dohled.
To se ale rychle změnilo.
Zpoza hřbetu se vyvalil velký černý mrak a slunce zakryl. Tak akorát, když jsme dorazili k prvním stromům. Nevadí, za pár metrů hupsneme do lanovky a sjedeme k autům. Dorazili jsme na závěrečnou rovinku, když se zvedl vítr. A ne jen tak ledajaký, ale naprosto šílený vítr, který zvedl veškerý prach z cesty a bodal nás do obličejů. To už jsme běželi k lanovce a schovat se ve stanici. Než jsme stihli zaběhnout pod nástupiště, začalo pršet. A ne jen pršet, ale přímo lít. Vyskočili jsme mezi kabinky, tam, kam lidi rozhodně přístup nemají a našli si trochu sušší místečko. Lanovka stála. Obě její části se zastavili a my viděli tak akorát kabinky plné lidí, kteří se chtěli dostat dolů dřív, než bouřka přijde a nestihli to.
Netrvalo to dlouho, asi půl hodiny, ale lanovka stála dál. Oddělili vrchní a spodní část, aby mohli jezdit odděleně, podle povětrnostních podmínek. Ale rozjela se ta horní.
K obsluze jsme vyslali zvěda. Pojede to? Byli jsme už dost uťapaní a mokří a chtěli prostě jenom jet dolů. Nepojede.
Na lanovku spadli stromy a nikdo nevěděl, kdy je odstraní. Mohli jsme čekat na autobus. Na autobus, který musí svést ještě mnohem víc lidí, než jen nás tady v mezistanici. Dospěli jsme k názoru, že je nejlepší pokračovat po svých a cestou si třeba ten autobus chytíme.
Sestup byl téměř v dráze lanovky a když jsme našli zastávku autobusu, rozhodli jsme se, že čekat se nám nechce. Šli jsme tedy dál. Po nějaké době bahnitého sestupu jsme se opět setkali s lanovkou a i zahlédli stromy, které vedli k jejímu zastavení. Pracovalo se na nich a v dálce byl slyšet vrtulník.
Cesta nás vedla podél řeky, která tvořila divoké vodopád. Vrtulník mezitím sundával z kabinek lidi, kteří tam byli uvězněni. Lanovka se nesměla rozjet, když nebylo jasné, jestli je lano v pořádku.
Už nám zbývalo jen posledních pár metrů lesa a několik desítek metrů pole, když se ozvalo hřmění. Zase?
Někteří členové týmu se rozeběhli, někteří ne. Doběhli sme do parkovacího domu, znovu celý mokří a mohli tak akorát začít ždímat kusy oblečení. Někteří čekali na řidiče, jiní zamířili rovnou do auta a sušit se v ubytování.
Někteří se z kabinek dostali až k večeru.
Komentáře
Okomentovat