Loni jsme se v rámci svatební cesty rozhodli vydat k moři. Ale v září a do Slovinska.
Jako hlavní útočiště sme si vybrali Koper. Ubytování ne tak moc daleko od pláže a hlavně s parkováním - to byl hlavní problém při hledání.
Po překročení Alp jsme během hodiny dorazili k moři. Za tmy. První prozkoumávání následovalo v neděli.
Neděle
Nejprve jsme se vydali na snídani a prohlídku Koperu. Ačkoliv mi mapy tvrdili, že někde mají otevřený sámošky, nebyla to pravda a tak jsme si prošli město a dali si palačinky v hodně pěkný kavárně. Objevili dva obchoďáky a spoustu uliček.
Na oběd sme se zašili v místním mekáči, kde sme taky vymysleli další plán. Tyhle místa jsou známý jeskyněma. A jedna z těch větších nebyla zas tak daleko, takže sme se doploužili zpátky do útočiště, koupili si online vstupenky a vyrazili na odpolední výlet do jeskyně.
Cesto zpátky sme si ještě objeli nákladní část města a zjistili, že tam toho moc není.
Pondělí
Měli sme v plánu půjčit si kola, ale jelikož se známe a víme, že nedojedeme daleko, jeli sme v pondělí do Piranu autem. Nad městečkem je veliké parkoviště a přímo ve městě se auty jezdit nesmí. Krom domorodců. A ty se s tim moc nepářou.
Piran je pěkňoučké historické městečko, určitě stojí za to. A mají tam čebabčičárnu.
Odpoledne jsme se vrátili do Koperu, já navštívila obchod s klubíčky a prošli jsme si další uličky.
A pak jsme si vyzkoušeli koupání. Voda dobrá, ale kamínky příšerný. Někdo se rozhod na pláž vyházet kameny přesně tý nejhorší frakce. Větší nebo menší a bylo by to ok, ale takhle byla každá cesta do vody sakra náročná.
Úterý
Další den jsme se osmělili půjčit si kola. Byla nám doporučena jedna půjčovna, takže jsme šli relativně na jistotu a kola super, akorát měli šíleně tvrdý sedačky. Ještě, že jsme si naplánovali dojet do Izoli a tam kola odstavit. Jako středobod jsme si vybrali náměstíčko u kostela a prošli v podstatě celé městečko.
Izola není tak historická jako Piran, ale zato je značné přístupnější a pěkná je taky. Já si splnila cíl "dát si místní rybu" a Michal si splnil chobotničky.
Pak zas nějaký zmrzliny a pláže.
Středa
Ve středu jsme vyrazili za dalšíma klubíčkama do malého italského městečka. Původní plán byl mít klubíčka ze všech zemí, co navštívíme a tohle byla naše druhá zastávka.
Itálie je prostě Itálie ať jste v horách nebo u moře.
Odpoledne opět zmrzlina a pláž, protože to byl jako ten nejhlavnější cíl našich cest.
Čtvrtek
Jelikož to byl předposlední výletovací den, odhodlali sme se navštívit Chorvatsko.
Nejprve Pulu, kde jsme navštívili koloseum, dali si super pizzovýho šneka, viděli hrad a prošli většinu centra a zklamali se zdejšími klubíčky. Nakonec jsem si koupila dvě v Müllierovi, tkaže jako dobrý, ale ne úplně to, co sem očekávala.
Ještě před obědem sme jeli dál a to do Poreče. Tam jsou hlavně hotely a moře, ale maj tam fajn pizzu. Sice chorvatskou, ale pizzu. Obešli sme centrum městečka, narazili na výstavu pavouků (kterou sme si prohlídli) a já si chtěla najít mušli. Bohužel byli naprosto všechny obsazené.
A jelikož sme se rozhodli trochu bojkotovat dálnici vedla naše odpolední trasa k Traktor Story a Jama Grotta. Tady sme potkali jedno ze dvou zvířátek a spoustu zemědělských stroječků.
Pátek
Poslední den jsme se rozhodli věnovat Tersti.. Jakože Trieste - v Itálii. Po nalezení vjezdu do parkoviště, kdy nám navigace na chvíli přestala hlásit cestu, jsme vyšli do uliček města. Dva klubíčkové obchody, hrad, spousta uliček a skutečná italská pizza.
Itálie není zrovna nejuklizenější stát, ale pizza byla super.
Navečer sme se rozloučili s mořem, volně rostoucími kaki a granátovými jablky a začali balit na velkou cestu domů. Tohle totiž není všechno.
Sobota
Jelikož slovinci prodávají dálničky na 7 dnů, nemohli sme poslední den už jet tou jednoduchou cestou směr itálie a pak zase do rakouska. Měli sme tedy projet po cestičkách a překročit hranice. No trochu sme se ztratili, ale aspoň sme potkali fakt pěknou a brutálně levnou pekárnu. Přejezd Itálie byl v pohodě a když sme sestoupili z dálnice a vrhli se do hor na přejezd Julských alp měli sme chvílema pocit, že sme v americe.
Cesta vedla podél koryta Soči a pak přes pass Vršič. U řeky sme se na chvilku zastavili, koukli na kamínky a pak pokračovali na pass, kde sme si poctivě vyserpentýnovali cestu nahoru i dolu. Na výhled sme si zastavili kus před vrcholem a dobře sme udělali, protože nahoře bylo tak moc lidí, že se stálo ve 3 řadách a tak jsme jen profrčeli dál.
Překonali sme pár dalších vesniček a vjeli do Rakouska. Pak už jen dálnice a český silničky. Za tmy sme se stavili pro naší čičinu a všichni tři se tak akorát plácli do postele.
Hlavní poznatky? S parkováním v pobřežní části Slovinska a tak všude je to trochu náročnější a někdy prostě jenom drahý. Ale dá se najít kde co.
Pizza šnek bude navždy v našich vzpomínkách.
Kamenný pláže nejsou pro mě. A stejně tak tvrdý sedačky kol.
Architektura je všude hodně pěkná.
Slovincům jde docela dobře rozumět, ale přesto většina za nich mluví perfektně anglicky.
Ryba je vždycky dobrej nápad.
Jet kolem na Vršič je trochu sebevražda.
Komentáře
Okomentovat