Treperenda

Příběh o dívce, která měla poněkud neobvyklý koníček.

Další. Loretta se opět podivila nad lidskou lhostejností a dala se do práce. Snad pro tuhle lišku ještě najde místo.

Bydlela v dřevěném domku jen pár kilometrů za vesnicí a podél hlavní silnice chodila téměř každý den. Musela přece do práce. Už od malička jí táta varoval, ať se vždy dobře rozhlédne, když má silnici přejít. Auta zde měla takový zlozvyk jezdit s větrem o závod. A protože byl tenhle úsek poměrně rovný, odnášela to především lesní zvěř. 

Rodiče jí nikdy nedovolili mít mazlíčka, protože by dříve, či později dopadl stejně. A když zůstala v domku sama, několikrát to zkusila. Bohužel měli pravdu. Hřbitov na konci zahrádky se jí pomalu začal rozrůstat, když odmítla nechávat mrtvolky tlít na krajnici dokud je nenajdou krkavci. 

Nešťastně stála s liškou v igelitovém pytli v ruce, koukala na zahradu plnou improvizovaných křížků a marně přemýšlela nad tím, kam s ní. 

Když byla malá, v jednu nestřeženou chvíli, vyběhla ze zahrady a pronásledovala malého motýlka hluboko do lesa. I když v lese prakticky vyrůstala, dokázala se zatoulat tak daleko až neměla tušení, kde je. A tam jí našla. Stařenka sbírala houby a bylinky, když si malé holčičky všimla. Dovedla jí zpátky domů a často je pak navštěvovala. Četla jí pohádky a ukazovala zákoutí lesa. A nejen to. 

Držela v ruce starý zápisník. Teď už byl její. Otáčela stránkami až téměř na konec, kde našla, co hledala. Zapálila svíčku, protože tak je to přece správně. A pak se dala do práce.  Kožešiny nezbylo moc, ale části se jí podařilo zachránit naprosto dokonale.

Liška. Králík. Lasice. 

A pak, jednoho dne, byla svědkem něčeho, co fakt vidět nechtěla. Když šla z práce, byla ještě tma a k tomu hustá mlha. Nic neobvyklého a protože věděla, že na stezce je v bezpečí, nikdy nenosila reflexní prvky. Ze zamyšlení jí vytrhla rána. Uvědomila si zvuk brzdících pneumatik až zpětně. Sklouzla na krajnici, aby zahlídla jen červená světla mizející v mlze a malý potrhaný kožíšek na silnici. Kočička. Někdo jí srazil, zcela bezostyšně odjel a ona pořád žila. 

Neměla šanci dostat jí k veterináři včas a tak se rozhodla ji zachránit po svém. Když doběhal domu, okamžitě v zápisníku nalistovala stránku, která jí předtím připadala tak nějak zvrácená, ale teď dávala smysl. Dala se do práce. 

Bylo hodně, co napravovat a musela pracovat rychle. Šila, míchala a napravovala. Slyšela, jak její dech pomalu slábne a tep se zpomaluje. Uvnitř to docela šlo, a naštěstí měla dost velkou zásobu bylinek i na tyhle psí kusy. Nebo kočičí? Ale kožíšek, to byla jiná. 

Pokaždé, když kus chtěla sešít, jinde se roztrhl. Nezbylo, než využít, co už doma měla. Tak bude trochu strakatá, hlavně, že to zvládne. 

Když chceš něco získat, musíš pracovat dopoledne. A když se z potemnělého mlžného rána stalo stejně tak mlžné poledne, byla hotová. Právě včas. 

Dech se zastavil a stejně tak srdce. To se mělo stát. Teď musela čekat. Nespouštěla z ní oči. Musí se to povíst. Přece musí. Stařenka jí o tom vyprávěla, musí to fungovat.

Už si začínala myslet, že neodměřila správně poměry. A pak si toho všimla. Bok se jí začal zase pomalu zdvíhat. 

Měla ruce po lokty od hlíny, jak urputně přesazovala malé sazeničky do venkovních záhonků. Uslyšela skřípění pneumatik a vzhlédla k silnici právě ve chvíli, kdy auto vletělo do příkopu. Usmála se, směrem k ní cupitala malá strakatá kočička. A kdyby se kočky mohly smát, smála by se taky.